Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zážitky blízké smrti

Starší muž - jméno nezjištěno
Seděl jsem a když jsem se chtěl zdvihnout, zasáhl mě úder do prsou. Svalil jsem se podél stěny dolů. Sotva jsem se znovu posadil a zasáhlo mě to znovu. Jako by mi někdo hodil na hruď těžké kladivo. Ocitl jsem se v nemocnici a dozvídám se, že jsem právě prodělal infarkt. Najednou to začalo, ocitl jsem se v jiné realitě, vše jsem svými smysly bystře vnímal. Vše, co jsem prožíval, bylo neskutečně reálné. Bylo to tak krásné, že se to nedá normálně slovy popsat. Neumíme si to ani správně představit. Na druhé straně panuje pocit pohody, ticha . Nic tam není temné.

Duše, které jsem potkal vstupem do tunelu, byly velmi zmatené. Zřejmě se neuměly dostat na druhou stranu. To znamená, že byly spojené s určitými věcmi, lidmi nebo zvyklostmi na Zemi. Duše však byly připoutány k určitému místu jen do té doby, než vyřešily problémy a nesnáze, které je v tom zmateném stavu držely. Podle vzhledu byly tyto postavy podobné lidem víc než ti ostatní ve světle.

Hlavy měly skloněné a nikdy se nepodívaly nahoru. Vypadalo to, jako by se vznášely a také zmateně lítaly sem a tam. Nevydržely na jednom místě. Pořád se někam přemísťovaly, jednou letěly kolem mě, pak se otočily a letěly zpátky, pořád byly v pohybu. Vypadalo to, jako by věčně měly přešlapovat okolo, aniž by věděly, kam jdou, koho následují, anebo jaké výhledy mají před sebou.

Přišlo mi, jako kdyby si vůbec nevšímaly mé existence, že tam mezi nimi jsem. Jejich tváře byly plné smutku a zoufalství. Působily na mě šedě, tupě až vyjeveně. Když jsem se přiblížil k jedné z nich, vůbec nereagovala na mou přítomnost. V jejich chování se odrážela jen absolutní beznaděj: Co jen mám dělat? Jaký je smysl toho všeho? Byla to beznaděj bez nejmenšího tušení, co dělat, kam  jít a co chtít. Byly v neustálém pohybu a neměly žádný směr. Něco hledaly a nevím co.

Podle mě neměly vůbec povědomí o ničem, ani o tělesném či o duchovním světě. Jako by byly na nějakém mezistupni. Vypadalo to, jako kdyby měly nějaké spojení s naším hmotným světem. Pozorovaly něco, co udělaly nebo měly udělat. Byly podle mě tak zmatené, že neměly potuchy o tom, kdo vlastně jsou a ztratily vědomí své totožnosti. Připomínali mi strašidelné duchy, o kterých jsem kdysi četl. 
 

Otto Somogyi
Jaký byl Váš názor na svět před zkušeností s klinickou smrtí? Věřil jste v existenci duše?

Nevěřil jsem. Prostě jsem nevěřil, že duše existuje. Věřil jsem, že jen co je hmotné, co je hmatatelné, to je. Popravdě řečeno, nebýt té okolnosti, že jsem se dostal do klinické smrti, tak žádný další argument by mne o ní asi nepřesvědčil.

Čím jste se tehdy zabýval?
 
V kolektivu tvůrčích pracovníků jsem řešil konstrukci rozličných sklářských strojů. Byl to širší tým, který pracoval zde v Novém Boru ve Výzkumném ústavu užitkového skla.

Co bylo bezprostřední příčinou vašeho kolapsu?
 
Nikdy se mi nelíbilo, co jsem vytvořil. Vždy jsem musel stále něco upravovat, doplňovat. Dokonce i po konečné realizaci jsem záhy viděl, v čem to mohlo být lepší. Pociťoval jsem věčný neklid. A to někdy tak intenzivně, že jsem nemohl ani spát.

Nemalý podíl na tom měli i lidi, se kterými jsem pracoval. Byli to fundovaní, nároční lidé, kteří měli odborné schopnosti, čímž mne provokovali ke stále vyšším a vyšším výkonům.

Na častou otázku při konzultacích nebo hodnoceních, co jsem vlastně řešil, to či ono, jsem popravdě odpovídal: "Všechno." A kolegové potvrdili, že jsem se nikdy nezaměřoval specielně jen na technologické otázky. A ke konci, kdy jsem se ujal vedení řešitelského týmu, tak pak už jsem to měl přímo v popisu práce.

Bylo to vyčerpávající. Bylo to zároveň krásné. Ale když to člověk hodně přetáhl, tak nespal. Nazýval jsem to příjemným nespánkem. Dokonce jsem měl dojem, že mi v noci někdo pomáhá, našeptává. Kolikrát se stávalo, že projekt uvízl na kritickém bodu, a já ráno přicházel s hotovým řešením. V situaci, kdy nikdo nevěděl, jak dál.

Co na to vaše zdraví?
 
Ten věčný stres způsobil, že zpočátku malé zdravotní problémy v podobě nepříjemného škrcení u krku a jiných, které jsem nedával vůbec s ničím do souvislosti, se postupně stupňovaly. Až mne jednou odvezli téměř v bezvědomí.

Když mne odvezli podruhé nebo potřetí, už ani nevím, dnes to není důležité, dostal jsem se přímo do Lípy na áro. A tam mě řekli, že mám infarkt. Pak mne dlouho vyšetřovali a zjistili, že infarkt nemám. Pak se pokoušeli uměle ten infarkt vyvolat, poněvadž tvrdili, že kdybych infarkt dostal, tak že ty bolesti, které jsem měl, postupně zmizí. Pamatuji se, že mi vysadili léky a že nedlouho potom jsem opět začal pociťovat bolest levé ruky, v zádech, pak na prsou, dusilo to… Doktorka zřejmě tušila, oč jde, poněvadž chodila kolem pokoje, ve kterém jsem byl, ale nepřišla dovnitř.

Chtěla u mne asi vyvolat jistý strach, aby se stav, který plánovali, zákonitě dostavil. Když už mi bylo hodně špatně, tak jsem vyběhl na chodbu a hledal jsem tu doktorku Uhrovou. Zahlédl jsem ji ve vedlejší místnosti a říkám jí: "Paní doktorko, já už asi dlouho nebudu stát. Já ztratím vědomí." Zajímavé je, že jsem nebyl nijak hystericky naladěn, nebo něco takového. Začínalo mi to být pomalu jedno. Jen mi připadalo trapné umřít někde na chodbě na zemi, tak alespoň aby o mně věděli, kdy asi ten okamžik nastane. A ona ještě říká: "Jen nebojte. Jen si jděte lehnout." Povídám: "Já se už bojím lehnout." Doufal jsem, že když budu stát, jako kůň, jak se říká, že ten pokud stojí, tak má nějakou naději, že se z toho dostane. Tak jsem prostě zůstal stát. A teď jsem se otočil a viděl jsem, že kolem mne stojí tři, čtyři sestry… na chodbě. Tak si říkám: 'A jejej, jsem víc sledován, než si myslím

V Lípě mají takový malinký místnůstky, kde je jenom kavalec a EKG. A když už jsem se začal motat, tak mě sestry popadly a doslova jako mimino, nevím, kolik jich bylo, cítil jsem, jak se nadnáším, položily mne na kavalec a napojily mne na EKG, jak obvykle se to dělá. Jenomže ty bolesti se stupňovaly, byly čím dál horší. Svíjel jsem se. To už vím, že jsem řval. Bolestí se to nedalo vydržet. Akorát jsem se stačil podívat za sebe a viděl jsem tvář doktorky Uhrový, která své kolegyni stojící na chodbě ukázala prsty nějakou míru. Pravděpodobně tím naznačila hodnotu z EKG. Okamžitě ze mne shodily všechny ty připojený dráty. Pak se mnou odjely dozadu, kam dávají krizové případy.

A teď jsem byl strašně překvapený, že v místnosti byli snad všichni doktoři, co na interně byli, snad všechny sestry. Pamatuju, že ke mně přiběhla mladá doktorka, poněvadž viděla, že škytám. A tu už já jsem cítil, že budu zvracet. Říkal jsem si: 'Ježíšmária. To dobrý kakao a všechno půjde ven.' Přinesla takový ten, ten "rohlík", a přiložila mi ho k bradě. "Ale já vás pozvracím," upozornil jsem ji. "Nevadí," povídá. A teď skutečně, jak jsem zvracel, tak toho bylo tolik, že ta mísa mohla být možná tak třikrát naplněna. To všechno teklo na zem. Plnou pusu zvratků. Omlouval jsem se mezitím.

Oni mne pořád uklidňovali, že se nemám omlouvat. Jenomže člověk má jakousi normu, jak by se měl chovat, a zapomíná na to, že je to stav, kdy za nic nemůže. Úděsné bolesti trvaly, ale neřval jsem. Prostě jsem jen tak tiše naříkal. A pak jsem slyšel, jak moje doktorka říká sestře, aby přinesla nějakou injekci. Už si nepamatuju, co to bylo, jestli morfium, nevím.

Dostal jsem ji a najednou jsem měl takový sladký pocit, ohromně sladký pocit. 'Jé, jak mi je blaze,' říkal jsem si. A horko mi prošlo tělem. Tak si říkám: 'Lehni si na bok a usni. Prostě budeš hezky spát a bude to v pořádku.' A taky jsem to tak udělal. Jenomže mne překvapovala právě ta doktorka Uhrová, která neustále asistovala vedle mne, že neodchází. Že byla stále na dosah ruky a opírala se o ta madla, co mají nemocniční postele.

V klinické smrti .. ........
Bylo mi, říkám, dobře a najednou v té sladké chvilce jsem pocítil, že jsem se zachvěl. Něco těžkého ze mne spadlo. Jako bych ze sebe shodil mokrý župan. Buch a byl jsem volný. Ani jsem si neuvědomil, že to může být tělo, ale pak později jsem pochopil, oč šlo. Vyvlíkl jsem se z těla a aniž jsem zpočátku otevřel oči, vnímal jsem okolí, tedy okolní hlasy tak zřetelně, jak jsem ve fyzickém těle nikdy neslyšel. Jasně, jak komunikoval jeden doktor s druhým. Jak sestry dostávaly pokyny. Slyšel jsem, jak Uhrová oznámila sestře, že je zástava. Že musí donést přístroj na obnovu činnosti srdce. A tak dále… 'Ježíšmária,' říkal jsem si, 'tady se něco děje.' Ani mne, upřímně řečeno, nenapadlo, že bych mohl být mrtev, i když tomu tak bylo. Tuto skutečnost jsem si neuvědomil.

Potom jsem cítil, že jsem vtažen do jakési roury. To bylo dost nepříjemné. To bylo něco jako když silný vysavač táhne člověka. To by ještě šlo. Ale do toho začalo to šílené praskání. Vypadalo to, jako když bouráte nějakou boudu nebo chatu, kde taháte za prkna a ty hřebíky ječivým způsobem povolují. Dělo se to jakoby v bezprostřední blízkosti. Říkal jsem si, že když to bude dlouho trvat, tak se snad i zblázním.

Let v tom tunelu pokračoval. A to takovou šílenou rychlostí, že instinktivně jsem si říkal, i když dneska tu absurditu chápu, že vlasy jsem prostě nemohl mít, protože pakliže se jednalo o duši, ta vlasy nemá, ale přesto jsem si tak v duchu říkal: 'Sáhni si na hlavu a snad určíš podle pohybu vlasů, jakým směrem letíš.' Protože to je nejhorší případ, když nevíš, jestli to je nahoru, dolů, bokem nebo jakým směrem. Představa, že letím touto rychlostí někam dolů a tam se roztříštím, rozhodně příjemná nebyla.

Praskání vystřídal další moment, jakési kecání. Z obou stran na mne začalo mluvit spousta lidí. Stále let, nebo pád, trval neztenčenou měrou.

A ty hlasy taky pokračovaly. A přece jenom byly lepší, než to praskání. I když jsem jim nerozuměl, nezdá se, že mluvily česky, nebo já nevím jakou řečí, ale nedalo se to rozlišit, protože tolik hlasů jsem slyšel a tolik lidí se mi snažilo něco napovídat, že jsem z toho nerozuměl vůbec nic.

Naštěstí tenhleten zmatek se taky ztratil. A kdybych ho chtěl nějak časově odhadnout, tak je to celkem obtížné. To prostě nejsem schopen tak přesně říci, jestli to všechno bylo za minutu nebo za dvě. Ale pravdou je, že jakmile ty hlasy přestaly, tak začal jakýsi sborový zpěv. A ten byl úžasně uklidňující, sympatický, melodický. Ač sám nejsem hudebně vzdělán a nikdy jsem ani nefandil sborovému zpěvu, říkal jsem si: 'Tak to je hudba, jakou jsem ještě nikdy neslyšel.' Kdyby se dala nahrát a reprodukovat, byl by jste fascinován. A snad jakási zvonkohra.

Nevím, co by to mohlo být, ale bylo to nádherné. Stále ten let trval. Podvědomě jsem hledal nějaký styčný bod. 'Vždyť to musí nějak končit. Buď prudkým nárazem nebo jinak.' Pak jsem objevil tu známou špendlíkovou hlavičku světla. Ta se rapidně zvětšovala, zvětšovala… Až nakonec jsem už viděl jednotlivé květy. Jasně svítící, jaké na Zemi neexistují. Pocítil jsem jistou úlevu z toho, že konečně budu venku.

A když už jsem skoro věřil, že mám tunel za sebou, tak jsem pocítil elektrickou ránu. Dokonce jsem zaregistroval ten stav, že jsem po výhozu dopadl opět na postel. Ten okamžik dopadu jsem zaregistroval. Kdy jsem dostal tu ránu, nevím. Možná to nebyla jen jedna rána, že to bylo více ran. Slyšel jsem jenom bouchnutí a jaksi jsem si uvědomil, že už jsem opět na Zemi. Tak takhle to vypadalo v okamžiku, když jsem se z onoho světa vrátil.

Hodnotím-li ten stav dnes, tak musím konstatovat, že jsem do značné míry ovlivněn tím, co jsem od té doby o něm přečetl. Ovlivněn Moodym a podobnými knihami. Nicméně, když to bereme zcela suše to, co jsem říkal, tak je to takhle pravda. Ale tenkrát jsem nebyl schopen tvrdit, že existuje duševní tělo, jak to Moody popisuje, a proto jsem letěl, že to své hmotné tělo jsem tady nechal, nebo něco takového, to ne. Ale postupem času jsem si to ujasňoval, že je to přesně tak a že navíc nejsem sám, kdo tyto zážitky měl.

Samotný zážitek vás nebyl schopen zbavit materialismu? Sám o sobě to nedokázal?
Ne. Předně jsem byl zmaten. Poněvadž do té doby jsem si myslel, že nic duševního nemůže existovat. Těmto věcem jsem nepřikládal žádný význam. Já jsem tomu prostě nevěřil. Jistě se to dalo odvodit z různých dogmat, které náboženství předkládalo k věření. Můj otec byl až fanaticky nábožně založený člověk. Často se modlil, ráno, v poledne, večer, ale musím podotknout, že on se taky tak choval. On byl od srdce dobrým člověkem. Neměl nepřátel. Jako dítě jsem víru akceptoval a postupně, jak jsem dospíval, jsem přestával těmto dogmatům věřit. V době, kdy jsem se osamostatnil, tak jsem byl už spíše materialista. Z náboženství ve mně nezůstalo vůbec nic.

Klinická smrt, kterou jsem prodělal, způsobila v této věci zvrat. Neříkám, že v tom okamžiku, kdy se to stalo, že jsem se hned převrátil, to by nebyla pravda. To bylo v roce osmdesát osm, kdy tady socialismus ještě vegetoval v plném rozsahu. Pokud jsem o tom s někým mluvil, tak jako o fantastickém zážitku, který slovy můžu jen těžko popsat. Samozřejmě, pokusil jsem se o jistý výklad, že snad léky mne k tomu dovedly. Ale nebyl jsem si zcela jist. Určitý zmatek nastal už tenkrát.

To nemohly být jen léky, říkal jsem si. Tam něco muselo být, poněvadž slyšet, vidět a zároveň být mrtev, to není jednoduché. Čili jistý impuls tady k tomu byl, abych přemýšlel, že vlastně duch asi existuje. Ale jako dlouholetý materialista jsem nechtěl připustit úplně beze zbytku, že tomu tak je.

Pak už politická situace brala celkem rychlý obrat. A hned po listopadu, asi tak za půl roku, jsem měl možnost přečíst Moodyho. Moody mně zcela otevřel oči.
Hlavně tím, že o tom psal přesně tak, jak jsem to prožil. Uváděl spoustu podobných příkladů a ujistil mne v přesvědčení, že to nebyla halucinace. Pak studováním další a další literatury jsem se dostal daleko dál. Dneska už o tom nepochybuju. Dnes ne že věřím, ale vím, že existuje posmrtný život.

Svěřil jste se své lékařce?
Ne. A to mně dost vadí. Rád bych si v klidu promluvil s doktorkou Uhrovou. Jsem přesvědčen o tom, že po roce 89 se jí pacienti určitě hlásili. Už se nemuseli bát. V té minulé éře říci, že existuje duše, to bylo zralé na Bohnice. Rád bych poznal jejich výpovědi, abych je mohl porovnat se svým zážitkem. Stále se za ní v myšlenkách chystám, snad se někdy najde vhodná příležitost.

Jak reagovala vaše rodina?
Rodině jsem to ani takto do detailu nevypravoval. Řekl jsem jí, že to bylo fascinující, co jsem prožil. A zůstal jsem u toho faktu, že na to mohly mít vliv léky.

Zůstal jste zmaten a sám. Co bylo dál?
Ani já sám jsem nechtěl znát detaily. Prostě jsem připustil, že v důsledku injekcí jsem posmrtně mohl ještě chvíli slyšet, ale to, že jsem mohl i vidět, to jsem zprvu pominul. Prostě, že je tady něco materiálně nevysvětlitelného. Bylo by mi tehdy i skoro milejší, kdybych na to přestal vzpomínat, nebo dokonce úplně zapomněl. Na Západě nikdy nezažili tak tvrdý duchovní útlum, jako my tady. Já byl samozřejmě za těch čtyřicet let bývalého systému natolik ovlivněn, že se znalostí jediného případu, byť vlastního, jsem nemohl hned akceptovat existenci duše.

Podvědomě jsem na to ale stále myslel a stále si kladl otázky a pokoušel se na ně odpovídat, často vzájemně si odporujícím způsobem. Vyžadovalo to svůj nezbytný čas pochyb a zrání, než jsem vzal do ruky první knihu. Dnes už vím, že člověk v tomto stavu nejen perfektně slyší, ale i perfektně vidí. A to nejen bezprostředně na tom místě, kde zrovna je. Navštěvuje i vzdálená místa, která nezná a která může po uzdravení dohledat. Takže je dostatek argumentů pro to, že tento stav je skutečný.

Pamatuji se na to, že v době těsně po operaci jsem míval… dnes už těžko rozliším, jestli sny, nebo zda jsem se skutečně potuloval v astrálním světě. Každopádně šlo o podobně intenzivní zážitky, nepříjemné, někdy až strašidelné. A našel jsem je taky později v literatuře. Údolím smrti, tím jsem prošel. Mě se zdálo, že procházím jakýmsi údolím, kde byly jenom kříže hrobů. Šero. Krkolomná cesta, nepříliš čistá. Rozbitá. Vzdáleněji po stranách les. Už si nepamatuji, jak jsem tu cestu zakončil, ale vím, že jsem se snažil z toho šera brzy dostat. To jsem měl po operaci čtrnáct dní, nanejvýš měsíc. O negativních zážitcím se Moody ve svých knihách zmiňuje jen okrajově.

Údolí smrti, peklo. Vesměs šlo o pacienty již po krizi, kteří zažívali nepříjemné momenty. Moody jejich vize zhodnotil jako halucinování pod vlivem léků. A ani já s jistotou nemohu tvrdit něco jiného. Prostě nevím.Viděl jsem ještě… pardon, teď jsem si vzpomněl… takové postavy… něco jako pulci. Obrovští pulci, tak vypadaly. Dole do ostra, nahoře kulaté, bez končetin. Vibrovaly a měly snahu se odtrhnout od hmoty, ke které byly nějak připoutány. Nebyly schopny se oddělit. Jen vyskočily a zase padly nazpět, vyskočily a ne a ne se utrhnout. Proč o tom mluvím.

Poněvadž o tomtéž napsal Richelieu v knize Putování duše. Tvrdil, že lidi příliš vázaní k materiálnímu světu mají ty potíže na onom světě, že nejsou schopni oddělit se od hmoty. Takže tohle jsem viděl, ale říkám v době, kdy jsem ty léky bral. Jestli ty léky mne pomohly dostat se do astrálu, nebo jsem díky jim pouze halucinoval, nejsem schopen říci, oboje je možné. Faktem je, že shoda tu je mezi tím, co jsem nalezl v knihách a tím, co jsem zažil. Mezi těmito výlety či sny nebyl však žádný takový, který by se podobal onomu zážitku z klinické smrti.

Dal by se podrobněji rozvést váš vrcholný zážitek? Zmínil jste se o pestrobarevných květech. Zahlédl jste za tunelem ještě něco zajímavého, než jste se musel vrátit?

Byla tam jakási zeď. Postavená z velkých kvádrů. Značně vysoká. Přesněji řečeno, roh zdi, přibližně ve středu mého pohledu. Před stěnou byla louka. Za ní vegetace a v pozadí krásné město. Sněhově bílé. Krásně bílé. Bez jediné budovy jiné barvy. Možná tak pět kilometrů daleko. A na zdi, poměrně blízko, stála nějaká mlčící postava.

Už jsem se těšil, že půjdu z tunelu ven. V duchu jsem zvažoval možnosti, jak se dostat za zeď, jak ji překonat. Ale pak jsem se ven nedostal, obdržel jsem tu ránu a vrátil jsem se. Svět za tunelem jsem si však stihnul zapamatovat alespoň do té míry, jak jsem popsal.

Jak jste se vracel do obyčejného života?
Nebylo to tak jednoduché. Hodně jsem zhubnul. Asi o třicet kilo. Když mě můj obvodní lékař viděl, tak hned prohlásil, ať s nástupem do zaměstnání vůbec nepočítám. Musel jsem si odbýt celý rok marodění, než jsem mohl předstoupit před komisi. Ta mě poslala do předčasného důchodu. Přiznám se, že jsem to přijal s určitým ulehčením. Doufal jsem totiž, že do zaměstnání přesto budu chodit, ale ne už s pocitem, že musím. Že prostě budu mít určitou volnost v tom, že když mi nebude dobře, tak nepůjdu a podobně. A taky se tak stalo. Šéfování po mě převzal kolega a já jsem docházel na čtyři hodiny jako konzultant.
Během následujících dvou let jsme stačili vyvinout ještě tři nové stroje. Taky se stávalo, že jsem třeba nepřišel celý týden do práce. Obyčejně v takové situaci, kdy jsem viděl, že tam nebude nic hořet. Zdravotně jsem se cítil docela dobře. No a pak se začaly vyhrocovat ekonomické poměry. Mluvilo se o privatizaci, o eseróčku. Nastal tam totální rozpad všech profesí. Akorát chemici zůstali, a to jenom proto, že dělali servis pro Crystalex.

Nijak výrazně jsem po tom nesmutnil. Doktoři mi stejně už dávno říkali, že musím naprosto změnit svůj životní styl. Mým základním problémem byl nedostatek pohybu. Ale mít pohyb jen kvůli pohybu, bezúčelně, to vás brzy přestane bavit. Navzdor mé snaze, nenašel jsem vhodného partnera na procházky. Můj duchovní názor na svět spíše vedl k tomu, že jsem mezi svými vrstevníky začal být považován za podivína, za blázna, který žije v oblacích. A chodit na procházky sám a uvažovat bez oponenta, to byla dost nudná záležitost.

Pustil jsem se proto do včelařství. Naštěstí dělat dobře včely, to člověka značně zaměstná, zvláště v sezóně. Tak z tohoto důvodu jsem včely vzal. Pravda je, že jsem se přepočítal. Je to více časově náročné, než jsem si dovedl původně představit…

Otto Somogyi zemřel v létě roku 1999. Do té doby neúnavně propagoval existenci posmrtného života a duchovních dimenzí. Ovlivnil a podpořil mnoho lidí.Darovaných jedenáct let využil tak záslužně, jak to jen bylo v lidských silách.


Marcela Papoušková
V bezvědomí jsem byla převezena na operační sál gynekologického oddělení. Příčinou kritického stavu byl rozvoj difusního zánětu pobřišnice. Vědomí jsem ztratila několik minut po příjezdu do nemocnice. Na tuto dobu nemám žádné vzpomínky. Náhle jsem ucítila, jak se mne zmocnil prudký vír, který mne nezadržitelně hnal tmavým tunelem, na jehož konci jsem spatřila nepopsatelnou světelnou záři, jež v ničem nepřipomínala běžné světlo. Jasně jsem vnímala její živoucí podmanivou krásu a nevysvětlitelnou milost, jíž mne zaplavovala. Slyšela jsem překrásnou hudbu, jejíž záchvěvy vy mně dosud žijí. Některé pozemské skladby mi ji stále připomínají. Jako prudký žár jsem pociťovala touhu následovat tento zářivý obraz, který již zcela vyplňoval obsah mého vědomí. Tak, v nevýslovný naději, setrvala jsem v přítomnosti obrazu světla, jež mne milostivě zahlcovalo uklidňujícím svitem. Zvolna jsem začala spatřovat svůj dosavadní život. Jako barevný film, až k neuvěření živý, pozorovala jsem své zrození, radostné i smutné okamžiky dospívání a začínající dospělosti. Děj náhle skončil a já jsem s překvapením zjistila, že se doslova vznáším nad operačním stolem a několika lékaři, kteří právě zahajovali operaci na mém těla.

Nic jsem nechápala. Snažila jsem se na sebe upozornit, avšak nezdálo se, že by mou aktivitu někdo zpozoroval. Vše jsem vnímala naprosto jasně a zřetelně, stejně jako v normálním bdělém stavu. Cítila jsem se výborně. Pozorovala jsem. Co vše se kolem mého těla odehrává. Hodiny ukazovaly za 10 minut poledne, lékaři hodnotili situaci v operační ráně a čas od času mezi sebou něco prohodili několik vět, které jsem později jednomu z nich, k jeho velikému údivu, zopakovala. Z jejich hovoru jsem vyrozuměla, že budu zachráněna, což mně velmi překvapilo, neboť jsem rozhodně necítila potřebu být zachraňována, poslední vzpomínkou z operačního sálu, kterou jsem schopna si vybavit, je odchod jednoho z asistujících lékařů na oběd. Stejně náhle jako na počátku ucítila jsem mocnou sílu, jež mne vehnala do tmavého rotujícího víru, v němž se znovu rozplynulo mé vědomí. Podle výpovědi lékařů jsem po operaci musela být připoutána k lůžku, neboť jsem úporně přepadávala na levou stranu, teda ve směru rotace víru, kterým jsem se předtím pohybovala. Svůj zážitek jsem, až na několik zmíněných vět, nikomu nesdělila. Od lékařů jsem se dozvěděla, že jsem prodělala klinickou smrt.

Teprve za několik let se mi do ruky dostal opis knihy dr. Moodyho "Život po životě" . s údivem jsem se shledala, že se můj zážitek naprosto shoduje s desítkami výpovědí naprosto cizích lidí, s níž jsem se nikdy nepoznala. Zážitek z klinické smrti změnil můj život a mne samotnou postavil na místo, kde jsem již dávno mohla stát, kdybych se vážněji zabývala otázkami, jež mi dříve připadaly jako nepodstatné. Všechno to, na čem jsem v minulosti stavěla, zhroutilo se jako prohnilá konstrukce pod osvěžujícím náporem nové zkušenosti, která mi připomněla povinnost usilovat o duchovní vývoj a která se tak stala nadějí a novým smyslem mého bytí. Těm, kdo stále ještě pochybují, mohu říci jediné. Promeškávají svůj život v iluzi, že jich se to netýká, jsou snad smířeni s tím, že i oni budou jednoho dne vydání smrti, avšak o tom, co pro mě skutečně smrt znamená, mají jen zvrácenou představu. Pokud nezačnou usilovat o pochopení jejího významu, nezbývá jim než počkat. Mohou mít jistotu, že nebudou žádnou výjimkou. Tak, kam měli vstoupit vyzbrojeni přesvědčením o posmrtném životě, budou uboze tápat, neboť se svou připoutaností k pozemskému sami učinili slepými. "

 
Jan Boštík
Dne 11. srpna 1988 jsem se byl koupat v řece Orlici v Týništi n.O. Jel jsem tam se svým kamarádem Milanem za školy, který u mě byl na prázdninách. Tehdy mi bylo 17 let a studoval jsem střední strojní průmyslovku v Hradci Králové. Moji rodiče mi tehdy ráno řekli, abych zajel do Hradce tatínkovi pro šrouby a podobný materiál, který potřeboval. Neuposlechl jsem jejich přání, vzal motorku a „utekl“ s kamarádem pryč. Chtěli jsme jet za jednou dívkou z letního kina z minulého večera. Plánovali jsme, že se cestou vykoupáme v řece, kam jsme běžně chodívali. Zastavili jsme tedy u řeky a šli si zaskákat šipky do vody. Kamarád skočil první a šel si na břeh lehnout, kde pravděpodobně usnul. Já se postavil na kraj břehu (asi necelé 3m výšky) a chtěl jsem skočit...

Najednou jsem ve své mysli ucítil neznámý „silný pocit“, že nemám skákat. Ihned na to jsem pak v mysli ucítil neznámý „silný pocit/myšlenku“, která mě „vedla“, abych naopak skočil… Oba pocity mi připadly velmi zvláštní. Nerozuměl jsem tomu a nedbal na ně. Rozhodl jsem se skočit do vody tzv. „lomeňáka“. Tento skok vypadá tak, že tělo máte při skoku jakoby zalomené a jste velmi zakloněný. Pravděpodobně jsem udělal chybu a skok nezvládl, uklouzla mi noha a příliš jsem přepadl. Na hladinu jsem dopadl nekontrolovatelně, protože ruce jsem už neměl rovně před sebou. Prudký náraz o hladinu vody způsobil, že jsem si okamžitě zlomil/rozdrtil čtvrtý, pátý a šestý krční obratel a porušil míchu. Ve vteřině jsem ochrnul a celé tělo bylo paralyzované bez možnosti jakéhokoli pohybu. Najednou jsem ucítil, že jsem nehybně skrčený jakoby v pozici „kufru“.

Zjistil jsem, že pomalu klesám zády dolů ke dnu (hloubka cca 2-3m). V ten čas jsem měl obrovskou potřebu „pudu sebezáchovy“. Tolik jsem chtěl pohnout rukama nebo nohama, abych mohl vyplavat nahoru a zachránit se. Vůbec to nešlo, byl jsem úplně celý ochrnutý, nehýbal jsem rukama, hlavou – vůbec ničím. Hladina se nade mnou pomalu zavřela. Nad sebou jsem viděl kalně oblohu a tělo klesalo pozvolně dolů. Byl to hrozný a silný pocit beznaděje. Přišel okamžik, kdy jsem věděl, že mám poslední bublinu vzduchu a budu muset vdechnout vodu a umřít. Otevřel jsem pusu, abych se nadechl. Když jsem to udělal, řekl jsem si, že je „konec“. Jak mé tělo ochrnulo, tak mi ochrnulo i dýchací svalstvo a „štěstí v neštěstí“ bylo to, že mi voda nevnikla do plic. Věděl jsem, že musím umřít. Bál jsem se.

Nechtělo se mi umřít, protože jsem nevěděl, co bude následovat. Vůbec jsem nevěděl nic o smrti. Nevěděl jsem jak smrt probíhá. Nikdo se mnou o tom nikdy nemluvil a nebyl jsem „připraven“. Nevím jak mám slovy popsat ten okamžik smrti. Očekával jsem, že smrt bude něco jako zapnutí nebo vypnutí světla vypínačem. Prosté „cvak“ a konec. Byla to vteřina, možná ještě méně a umřel jsem. Myslel jsem si, že už nebudu nic cítit a vědět o sobě. Stalo se však něco úplně jiného. Má duše opustila tělo. Nevěděl jsem, co se to děje, neutopil jsem se i když jsem byl pod vodou a bez vzduchu. Zjistil jsem, že jsem „živý“ i když vlastně mrtvý a že nejsem ve vodě. Najednou jsem zjistil, že jsem v neznámém prostoru. Podíval jsem se dolů za sebe a na levé straně na dně řeky leželo mé mrtvé tělo. Při pohledu na tělo jsem věděl, že bylo moje a že jsem v něm „bydlel“. Zvláštní bylo to, že nic jsem k němu už necítil. Neměl jsem potřebu ho zachraňovat a oživovat.

Vůbec jsem nerozuměl tomu, co se to děje. Nerozuměl jsem tomu, proč nejsem mrtvý… Najednou jsem začal klesat jakými „ černým prostorem, tunelem“ aniž bych to chtěl a ovládal. Tam jsem zjistil, že se cítím úplně normálně jako Boštík Jan, celý duševně i duchovně. Normálně jsem myslel, uvažoval, měl pocity – cítil jsem celou svou identitu, pouze jsem neměl fyzické tělo. Po chvilce jsem se octil v obrovském „růžovožlutém prostoru“… Pocítil jsem, že tady jsem jednou už byl a že tady jsem „doma“! Byl to jasný a krásný pocit. Cítil jsem se tam krásně a spokojeně. Dál jsem normálně mohl uvažovat a vzpomněl jsem si na rodiče, že mě budou hledat, ale nevadilo mi to, protože jsem chtěl tady zůstat a tam bylo moje doma… Bylo to velmi silné. Byl jsem tam sám, nikoho jsem neviděl. Najednou přišel pocit, že tam někdo je! Otočil jsem se a tam bylo obrovské světlo ve tvarech lidské postavy.

Velmi moc zářilo. V té době jsem byl klasický nevěřící člověk, který zbožňoval motorky, metalovou hudbu a děvčata. Nikdy jsem NIC neslyšel o Bohu, křesťanství nebo o tom, kdo to byl a je Ježíš Kristus. Za komunistického období se na školách na toto téma vůbec nemluvilo. Dnes o tom mnoho mladých lidí ví a i když nejsou věřící, tak o Ježíši Kristu slyšeli.. Doma u rodičů se nikdy nemluvilo o Bohu. Otočil jsem se na to světlo a v tu chvíli se stala velmi zvláštní věc. Při prvním pohledu na to světlo jsem okamžitě VĚDĚL, že je to: JEŽÍŠ KRISTUS! To byla záhada. Také jsem věděl, že tam jsem doma, že je to Ježíš Kristus, aniž bych to dříve znal! Ještě před minutou jsem o něm neměl vůbec tušení. Najednou mě to světlo Ježíš Kristus (on mě znal!) vzal k sobě a já zažil něco velmi neočekávaného, ale krásného. Vzal mě do své náruče, houpal mě a objímal jako malé dítě. Bylo to velmi intimní. Zjistil jsem, že se netopím ve vodě, ale v jeho nesmírné LÁSCE a dobrotě.

Takový POCIT jsem nikdy dřív, ani nyní v současnosti a pravděpodobně i v budoucnosti NEZAŽIL a nezažiji. Znovu to prožiji až v nebi. Já na zemi „MILOVAL“ motorky a děvčata. Dnes MILUJI svou ženu, auta, jídlo, a třeba sex, ALE NIC Z TOHO se NEPODOBÁ aspoň trochu LÁSCE, kterou mi tehdy v nebi ukázal Ježíš Kristus. Každý z nás zná tisíce slov, pojmů, pocitů, ale neznám slovo, kterým bych ten pocit jeho NEPODMÍNĚNÉ lásky vyjádřil. Jen vám to reprodukuji, ale to je tak 30%. Ježíš za chvilku odešel a nechal mě tam samotného. Najednou se mi promítlo několik okamžiků z mého dosavadního života (vesměs negativní). Ježíš Kristus se vrátil a pocítil jsem Jeho otázku: „co chceš říci, čím chceš obhájit svůj život…“ - pak zase odešel. Tehdy jsem zažil nejhorší pocit za celý dřívější i současný život. Znělo to jako jednoduchá otázka.

 Najednou jsem však zjistil, že nemám jako odpověď co říci. Zvláštní a pokořující, žádný skutek, pocit ani myšlenka, co jsem zažil nemůže naplnit odpověď na otázku zářivého světla Ježíše Krista. Cítil jsem se jako NIC, pokořený a má jediná odpověď bylo mlčení. Až tento tíživý pocit přešel, rozhodl jsem se, že tam zůstanu. Bylo mi tam velmi krásně a cítil jsem se neskutečně příjemně. Rozhodl jsem se jít možným směrem dál. Vydal jsem směrem, kde se prostor rozděloval jakoby na dva směry. Neuvažoval jsem nad tím, kterým směrem se vydám.

Najednou jsem ucítil, jak mi Ježíš Kristus říká: „stůj, vrať se, ještě není tvůj čas“. Já toto oznámení neuposlechl a chtěl jsem jít dál. To ale Ježíš Kristus znovu a v plné autoritě svůj výrok zopakoval (nedalo se tomu odmlouvat). Vzal mě zvláštní silou a najednou vrátil do mého těla. Tam mě za chvilku vytahoval kamarád z vody a já byl znovu ve svém těle. Cítil jsem bolest rozlámané páteře a zklamání z toho, že jsem tam nemohl zůstat. Co následovalo potom? Později jsem zápasil o rekonstrukci svého života i těla. Začal jsem pracovat a znovu „jinak“ žít. Velmi jsem toužil se vrátit do „nebe“. Proto jsem začal aktivně hledat „zlatou střední cestu“ mezi směsicí různých směrů a náboženství. Ta však neexistovala tehdy ani dnes. Krátce jsem hledal v okultismu (spiritismus, záhady, východní filosofie, mystika a jiné…).

Avšak ani tam nebyla logika věci a ta krásná nepodmíněná láska Ježíše Krista Dále jsem se potkal s lidmi, kteří hlásali, že Bůh je kosmonaut a spoustu jiných nevěrohodných informací jako byla třeba reinkarnace. Nepotkal jsem žádného křesťana, který by mi ukázal cestu zpátky do nebe. Můj život už sice byl úplně jiný a hodnotnější, avšak chtěl jsem se znovu „potkat“ s tím světlem – Ježíšem Kristem. I přesto, že jsem věděl, že již existuje život po životě, že láska je důležitější, než cokoli hmotného, tak mé srdce bylo stále staré. Tíhl jsem ke standardnímu sobectví a špatným věcem. Ctil jsem, že potřebuji změnu. Něco opravdového, něco jiného, než jen přátele, peníze a ženy... Za nedlouho jsem na pozvání jedné dívky navštívil jeden křesťanský sbor mládeže. Zpívali tam, hráli hry, modlili se a měli v sobě i v očích něco víc oproti mě.

 Tam jsem se seznámil jejich vedoucím, který v té době studoval matematiku a fyziku. Byl sympatický a vzdělaný. Svěřil jsme se mu jako vůbec prvnímu a vyprávěl jsem mu celý příběh o setkání v nebi. On mi řekl, že mnohé z toho, co jsem prožil je v Bibli. To byl pozitivní šok. Řekl, že se nemohu vrátit do nebe jako při úrazu, ale že to jde jinak a budu moci znovu vidět toho Ježíše Krista. Vysvětlil mi, že se mám pomodlit jednoduchou modlitbu a v ní říci tomu Ježíši, aby se mi dal poznat, přišel do mého každodenního života a změnil můj život k lepšímu. Byl jsem opatrný, vzal si od něho Bibli a doma začal číst nový zákon. Četl jsem ta místa o kterých se mnou mluvil. Uvědomil jsem si asi během čtrnácti dnů, e vše má logiku a že jsou to dobré věci. Psalo se tam, že člověk se má rozhodnout mezi peklem a nebem. Nebe jsem už znal a chtěl jsem se tam vrátit.

Psalo se tam, že existují dvě cesty – úzká a široká (nebe a peklo), psalo se tam o tom, že existuje věčný život a smrtí teprve věčnost začíná,psalo se tam, že Bůh všechny lidi miluje nepodmíněnou láskou… Viděl jsem jednu věc za druhou, kterou jsem před tím prožil. Poznal jsem, že Ježíš o kterém píše Bible, je ten samý, který se mi ukázal a tolik mě miloval. Najednou se ve mně začalo vše měnit a po nesmělých modlitbách jsem cítil v srdci zvláštní „přítomnost“. Jednalo se o přítomnost toho Ježíše Krista, kterého jsem poznal v prožitku klinické smrti. Každý den jsem s ním mluvil v modlitbách. Začal jsem mu říkat úplně vše.

Od té doby jsem už nebyl nikdy sám a znovu jsem nalezl „nebe“. Stal jsem se oficiálně křesťanem, nechal se pokřtít, začal číst Bibli a chodit na bohoslužby. Dodnes nechápu, proč jsem se dřív křesťanství vysmíval, když je to tak výborná věc… Nejdůležitější však bylo, že při čtení Bible mi zapadal do mozaiky života můj prožitek… Poznal jsem rozcestí cest (vlevo a vpravo jako do nebe a do pekla), poznal jsem pojem věčnosti, poznal jsem nepodmíněnou Lásku Boha a Jeho plán k lidem, poznal jsem své hříchy a špatnosti. Uvěřil jsem tomu, že jen Ježíš (dle Bible) je jediná cesta pro člověka zpět k Bohu. Od té doby jsem nejšťastnější, vím kam po smrti půjdu (když si zachovám víru v Ježíše) a nikdy bych už neměnil zpátky.

Uvědomil jsem si, že vše jednou skončí, ale pak bude věčnost a vteřinu po smrti je pozdě, aby se člověk rozmyslel, kam půjde. Na konci svého vyprávění bych rád z celého srdce poděkoval všem zdravotníkům a ostatním lidem, kteří mi umožnili, abych žil aktivní život i po tak těžkém úrazu. Také děkuji Milanovi, že mě zachránil před utonutím, děkuji. Každá ruka, která mě operovala, hladila, strojila nebo vozila, je pro mě velkým darem. Děkuji i svým rodičům, kteří kvůli mému úrazu tolik vytrpěli a kteří byli tak dokonalou péčí a láskou.
Zdroj : klinickasmrt.cz


Zuzana Černá
1. července v roce 1998 jsem přišla z práce domů jako v jakýkoliv všední pracovní den. Chystala jsem se povečeřet, když mi z nenadání projela prudká bolest v podbřišku. Trošku popis události zkrátím. Bolesti se stupňovaly, takže mě manžel odvezl do nemocnice (zachránil mi život). Tím, že nedokázali najít příčinu, se můj stav rapidně zhoršoval. K ránu jsem upadala do bezvědomí a nic si nepamatuji. Až náhle: Najednou jsem se dívala ze stropu dolů na své tělo, trošku mě šokovalo, že se ocitám na operačním sále a též lékařova slova: „Pane Bože, exla nám, rychle defibrilátor!" (Tuhle větu nadosmrti nezapomenu).

Mimo své fyzické tělo jsem měla nádherný pocit úplné svobody a nepopsatelné lehkosti. Neváhala jsem a z operačního sálu „odplula". Jenže daleko jsem se nedostala, protože mě zastavila silná energie (bytost), následovala jsem ji na zvláštní místo, nevím jak to popsat, snad místo mezi světy. Bytost nebyla vidět, jen jsem pociťovala její přítomnost. Ve veliké dálce, na tom místě mezi světy, stáli všichni moji blízcí, co zemřeli. Bolelo mě, že za nimi nemohu. Z ničeho se mi začal promítat můj dosavadní život, za ty lidičky, co jsem jim ublížila, třeba nevědomky, jsem pocítila, jak jim bylo. (Myslím, že to měla na svědomí ta bytost). Došlo mi, že mám co napravovat a že mé děti, manžel a rodina by byli strašně nešťastní, kdybych se nevrátila.

Chtěla jsem strašně moc žít a ty mrtvé nechat odpočívat v pokoji, protože vím, že se jednou setkáme (maminka mi umřela ve třech letech). Bytost mě vzala zpět, byla to zvláštní komunikace, cítila jsem ji všude kolem. Pak už mám temno. Druhý den jsem se probrala z narkózy a při vizitě jsem jim vyprávěla zážitky z operace. Kdybych neměla popáleniny od defibrilátoru a lékaři nevěděli, co říct, myslela bych si, že se mi to jen zdálo a i kdyby, byl by to sen hořko sladký. Jenže zdravotní sestra mi k večeru přišla potvrdit, že jsem fakt asi na dvě minuty umřela a co jsem viděla v sále a následně popsala při vizitě, je naprosto přesné. Zhruba po měsíci jsem už byla naprosto zdravá a šli jsme do rockového klubu. Po třech pivech, najednou z ničeho nic, se okolo lidí, co tam byli, zhmotnily „jejich aury“ pro můj zrak.

Pořádně mě to vyděsilo. Aury byly různých barev a velikostí, některé byly téměř stejné a já neměla potuchy, co která barva znamená. Bohužel to nevím dodnes. Následující ráno bylo vše v normálu. Když se hodně soustředím, nebo piji alkohol, tak aury vidím, jinak ne. Někdy před dvěma lety v hospodě jsme něco slavili a u protějšího stolu seděl starší pán s tmavě šedivou, potrhanou, místy chybějící aurou. Bylo mi smutno, najednou jsem věděla, že umře. Také jsem se přestala bát smrti, myslím si, že to není konečná štace, rodíme se zas a znovu, dokud z nás nejsou lepší a lepší lidé. Řekla bych, že po smrti jsou duše zemřelých někde mezi světy, než se znovu narodí. Myslím, že pro ochranu zdravého rozumu minulé životy zapomínáme. Samozřejmě, že ne úplně a vždy zcela.


Zdroj: http://www.nde.okamzite.eu

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA