Jdi na obsah Jdi na menu
 


Do těla Anny, Praha, 2. polovina 20. století

11. 3. 2010

Strašně se mi nechtělo na svět, bála jsem se toho života, který mě čeká, bála jsem se, že nesplním úkol. Přitom jsem cítila, že dušičky stojí při mně a povzbuzují mě - nemám mít strach a obavy, jsou se  mnou, pomůžou mi. Je to ostatně do jisté míry i jejich úkol. Náš společný kruh se uzavírá.

Sháněla jsem se po rádci - žádný nebyl. Místo něho se opět objevila ona bytost celá bílá, zlatě orámovaná - Bůh, Osud, Velký Soudce, Karma... Byla jsem vyděšená, ptala jsem se, proč tu není rádce. Řekl mi, že tentokrát mě provází na svět on. Cítila jsem se pokorná a maličká. Bála jsem se jít na svět, že zklamu a nesplním úkol. Řekl mi, že mám v sobě dost síly, abych to zvládla, že mám dost zkušeností, připomněl mé prožité životy. Svou chybu z Jeruzaléma jsem splatila, teď mám možnost silného duchovního posunu. Ptala jsem se, co mě čeká, když to zvládnu - řekl, že se stanu rádcem duší, které se na svět chystají, ale za čas se na svět opět podívám. Zdálo se mi to nemožné, kdo je jednou tam mimo, nechce přece zpátky na Zeměkouli. Jak dobře to vím! Ujistil mě, že za čas budu chtít, nedá mi, abych se nezúčastnila - a nepodílela. Za příští dva tisíce let se opět bude na Zemi otevírat nové místo duchovní energie a já budu chtít vidět, co se bude dít, a být na tom účastna.

I teď se zrodím do místa, které bude znamenat převrat v duchovních dějinách světa. Přála jsem si to vidět. Bůh mi vyhověl. Z výšky jsme se dívali na planetu Zemi, otáčeli si ji jako balón a prohlíželi si jednotlivé kontinenty.

Ve střední Evropě jsem spatřila záři - cosi jako vodotrysk, střed zlatý, okraje bílé, barvy nádherné, plnohodnotné, obsahující celé barevné spektrum stejně jako v Modrém světě. Tryskající silný proud bílozlaté duchovní energie, která má ovlivnit duchovní růst a vývoj lidí, žijících v této oblasti, vyrůstal z české kotliny. Proud stříkal do výše, kde se dělil a padal za horami ohraničené území, které je po tisíc let zváno Čechy.

Kde však pramenily duchovní energie dřív? Prohlížela jsem si jednotlivé světadíly a hledala je, ale viděla jsem jen stahující se bílé kruhy, tu více, tu méně zřetelné, jako by se vlny sbíhaly doprostřed, ne zprostředka ven. Byly v části pod centrální Ásií, asi tam někde, kde je rozhraní Tibetu a Číny, na místě Izraele, slabý, už téměř uzavřený našedlý kruh byl v místě Egypta. A taky jsem viděla chystající se nová centra, a to v centrální Africe, přímo uprostřed kontinentu na západním břehu Jižní Ameriky, v té jižnější části, kde se kontinent zužuje; třetí místo se nacházelo zhruba na hranici dnešní Aljašky a Kanady. Viděla jsem bílé kotouče, které připomínaly poupata květin, připravená k rozvití. Afrika mi připadala logická, ale další dvě místa mne překvapila - civilizace, jak jí rozumíme dnes, tu prakticky není.

Bůh se usmál: jistě, svět čekají geologické změny, které povedou k proměnám tvaru světadílů; místo, které se dnes nachází na pobřeží Jižní Ameriky, bude ve vnitrozemí, a na rozhraní dnešní Aljašky a Kanady vykvete civlizace. Neuvěřitelné! Neuvěřitelné...? Zajímalo mě, který z těch nastávajících pramenů vytryskne první. To závisí na vývoji lidstva v příštích staletích, řekl Bůh. Jen lidské duše mohou ovlivnit - ať už v pozitivním či negativním smyslu - vývoj lidského druhu na Zeměkouli. Víc neřekl, ale má duše vycítila, že nejblíž k duchovnímu rozvoji světa je Afrika a její zřídlo duchovní energie.

Dívala jsem se na dnes tak úspěšnou Severní Ameriku, konkrétně USA - byla tam chmurná šeď, a stejná byla nad západní Evropou, méně už k jihu. To prý znamená konec civilizace, její úpadek. Nad povrchem Asie, tedy vlastně bývalého Sovětského svazu, jsem viděla nažloutlou barvu, která je znamením budoucího rozvoje.

Co se děje s civlizacemi? zeptala jsem se. Odpověď byla jednoduchá - totéž co s lidskými životy. Také se rodí, vyvíjejí a umírají. Délka jejich existence záleží na jednání duší, které se do nich inkarnují.

Zatoužila jsem vědět, koho z Jeruzaléma v Praze potkám. Bůh byl laskavý - odpověděl mi. Nepotkám Jákoba, který splnil svůj úkol a už téměř tisíce lidských let jako vyspělejší duchovní energie poskytuje rady duším před inkarnací, ani Jozua, který svůj úkol mou vinou splnit nestačil, a tak se musel vrátit na Zemi a pomáhat lidem jako význačný léčitel, ale teď už několik set lidských let také on odpočívá v Modrém světě - je rádcem vyspělejších dušiček, chystajících se inkarnovat do lidských těl v lidském světě, který mají vést a změnit. Změnit k lepšímu... Jestli se to podaří, záleží především na jejich vyspělosti, na jejich naslouchání svému vnitřnímu hlasu, svému Já kdesi uvnitř těla, Bohu ve své duši. Jen ti, kteří si uvědomují, že svět není pouhá spotřeba, mamon, sláva a světské uznání, jen ti, kteří s pokorou a úctou přistupují k tak vzácnému daru, jakým je život, jen ti mohou kladně ovlivnit budoucnost planety Země. Má duše dopředu nevidí a ani Bůh nedokáže předpovídat. Je jen hrozně smutný, kdykoliv shlédne dolů...

A tak se stalo. Holčička se narodila v časných ranních hodinách 23. listopadu v polovině 20. století. Byla nedonošená, sedmiměsíční, místo nehýtků měla křehké plátky, ale i tak byla životaschopná. Při křtu dostala jméno Anna. Pět desítek let života v zemi zvané Čechy jí trvalo, než pochopila, s jakým posláním přišla na tento svět. Výsledkem je kniha, jejíž úryvek je zde uveden.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

podobnost

(Katy, 21. 9. 2010 9:52)

já jsem se narodila 22.11.1965 také nedonošená, byla jsem měsíc v inkubátoru..porod koncem pánevním..

Re: podobnost

(admin Cesta, 18. 6. 2013 18:45)

milá Katy, tomu se říká synchronicita, má pro Vás svůj specifický význam!

Do těla Anny, Praha, 2. polovina 20. století

(Majka, 14. 4. 2013 13:42)

Dobrý den,
přečetla jsem si úryvek "Do těla Anny, Praha, 2. polovina 20. století",
mám prosbu, je kniha k dostání? Děkuji.
S přáním všeho dobrého
Majka

Re: Do těla Anny, Praha, 2. polovina 20. století

(admin Cesta, 18. 6. 2013 18:42)

Milá Majko, omluva za jistou časovou prodlevu, nyní vše napravím. Kniha se jmenuje Putování po čtrnácti životech a napsala ji Anna Farianová, která je též autorkou vynikající knihy Na vině je Atlantida,
v níž popisuje sugestivním způsobem události, jež předcházely pádu říše atlantské.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA