Kam přecházíme bezprostředně po smrti
Ve chvíli, kdy přestane kolovat v těle krev, kdy se zastaví základní tělesné funkce, dojde současně ke změně záření všech základních částic, jež se podílely na stavbě a chodu hrubohmotného tělesného ústrojí. Spolu s touto změnou záření nastane současně změna v magnetickém spojování mezi hrubohmotným tělem a tělem astrálním. Kvarkové částice, které jsou ve stavbě hrubé hmoty vázány gluonovým pojivem a jsou tudíž více hutnější, začnou ve stavu pozemské smrti měnit své záření tím, jak dochází ke chladnutí tělesného aparátu. Již první stupeň ochladnutí přináší mírné uvolnění magnetismu a tím dochází ke stále většímu uvolnění těla astrálního, jež se skládá z kvarkových částic, majících svůj původ v úrovni magneto-kvarkové. Tak člověk, jenž dospěl ke stavu tělesného konce v hrubé hrubohmotnosti, téměř plynule ocitá se svým vědomím na rovině magneto-kvarkového světa. Tento svět jest v bezprostřední blízkosti zdejší Země shledáván takto procitlými dušemi jako svět téměř shodný se světem hrubohmotným. Záření všech hrubohmotných předmětů má též svůj předobraz ve světě astrálním, tedy ve světě magneto-kvarkovém. Ve skutečnosti však již úrovně magneto-kvarkové nevážou se tak úzce svojí životností na obydlenost této a ještě několika dalších planet, jak je tomu na úrovni hrubohmotnosti. Svět astrální - magneto-kvarkový je svou rozlehlostí, co se obydlenosti týče, nepoměrně větší, než je tomu v úrovni hrubohmotnosti.
Je to dáno tím, že život na úrovni magneto-kvarkové není podmíněn tolika chemickými a fyzikálními procesy, jimž podléhá život hrubohmotný. Lze dokonce říci, že v tomto směru je látkovost magneto-éterického vesmíru výrazně jednodušší, než je tomu v hrubé hmotnosti, jejíž struktura je zformována do látkového prostředí mnoha chemických prvků a jejich sloučenin. Celým magneto-kvarkovým vesmírem proudí výrazně méně poutaná energie. K životu astrálního těla na této úrovni tak není bezpodmínečně potřeba pravidelného jídla ani pití. Také i toto jídlo a pití neprochází trávicím traktem, jaký známe zde v hrubohmotnosti, nýbrž v okamžiku pozření formy, která představuje kupříkladu jablko, dojde ihned k přezáření této formy duchovním zářením duše a toto záření rozpustí formu jablka a přinese si z ní část její energie, kterou potřebovala ke svému zformování. Je nutné zde dodat, že také lidské duše zde pobývající nepotřebují bezprostředně užívat těchto postupů požívání stravy, neboť jejich astrální tělo je schopné přijímat energii svým povrchem, podobně tak, jako naše pozemské tělo přijímá teplo a světlo ze slunce ke svému zdravému vývoji na Zemi. Na úrovni magneto-kvarkové, nachází-li se tělo duše zde pobývající na místech alespoň částečně ozářených Světlem, nepociťuje nedostatek energie nikdy. Nachází-li se pak ale v oblastech více vzdálených Světlu, tu jeho energetický potenciál postupně slábne, až konečně padá do stavu zemdlení a spánku, pokud však nepřijímá energie z již shora uvedených forem - kupříkladu tedy jablka. Ze stavu zemdlení takové duše může ji pak přivést k opětovnému vědomí energetická posila někoho z bližních, jenž jí tuto energii posílá skrze své pomáhající myšlenky. To je umožněno i lidem nacházejícím se v hrubohmotném těle. Jejich čisté a posilující myšlenky či modlitby mohou pomoci mnohému ze zemřelých lidí. Ne nadarmo se tento děj odrážel v dřívějších rčeních - „O mrtvých je dobré mluvit jen hezky.“
Tušení nebo jen částečné poznání toho, že energie slov a myšlenek proniká až k zemřelému, jenž se nachází na úrovni astrálního těla, byla právě jádrem tohoto rčení. Časem se však toto poznání zcela vytratilo a rčení se stalo obsahově prázdnou průpovídkou.
Pro člověka se dnes stal zdejší hrubohmotný svět v jeho vědění zcela odděleným od čehokoliv dalšího ve Stvoření, a to ještě jen tehdy, jestliže vůbec připouští to, že po pozemské smrti něco dále následuje. Žel, je tomu tak. V devadesáti případech ze sta člověk o jiných úrovních bytí mimo tento hmatatelný svět přemýšlí jen zcela neurčitě a na poznatky o těchto pro něho neviditelných světech nahlíží pak více méně jako na vědecky neprokazatelné pohádky a báchorky, jež nemají pro něho žádné větší váhy než té, že jsou zábavné či naopak svojí tajuplností nahánějící hrůzu.
Skutečnost však je zcela jiná, a teprve přirozené poznání všech souvislostí dává člověku přehlédnout celistvost a smysluplnost jeho vlastního bytí. Teprve pak takový člověk, jenž poznává nádhernou stupňovitost jednotlivých úrovní Stvoření, smí se také přiblížit k poznání Velikosti a moudrosti Tvůrce díla Stvoření. Nalézá zde trvale působící zákonitosti, které v nejrozmanitějších podobách nesou v sobě, pro veškerý život nalézající se ve Stvoření, požadavek zdravého pohybu na všech duchovních, duševních i hmotných rovinách, jakožto základu pro veškerý vývoj a zrání.
Teprve pak také pozná, co znamenají pro něho svým obsahem pojmy Spravedlnost, Láska, Čistota.
Nyní ale zpět. Duše, která se vymanila z magnetické přitažlivosti tělesného záření, stává se stále více nezávislejší na tomto již neživém hrubohmotném aparátu. Její vybavenost pro pohyb v magneto-kvarkovém světě se tak stává více vědomější. Astrální tělo, přes svoji úplnost a celistvost, však vytváří jen dočasný přechodný stupeň pro přechod do stupně vesmíru magneto-éterického. Je možné zde říci, že život astrálního těla neměl by při správném vývoji trvat déle než několik pozemských měsíců od okamžiku ukončení životních projevů hrubohmotného těla.
Astrální tělo je člověku dáno v moudrém uspořádání úrovní Pozdějšího Stvoření jako tělo přechodné, jež má za úkol přenášet magnetické vlny záření mezi úrovní magneto-éterickou - jemně hrubohmotnou a úrovní elektromagnetickou - hrubě hrubohmotnou. Existence astrálního těla, která pak tedy překračuje trvání hrubohmotného - pozemského těla v délce pozemských let či desetiletí, je existencí nepřirozenou z pohledu správného putování lidské duše světy pozdějšího Stvoření. Také lidé dřívějších dob, vnímající duše dlouho setrvávající v astrálním těle, nazývali je „duchy“ a „strašidly“. Zpravidla bylo to pozorováno také správně, a to proto, že delší setrvávání duše v astrálním těle bývá často způsobeno právě silným nečistým lpěním na něčem ryze pozemském. Je jedno, zda se jedná o majetek, požitky, či dokonce vlastní tělesné ostatky nebo orgány. Vždy se pak jedná o vazbu, která je z pohledu žádoucího vývoje lidského ducha ve hmotnostech nesprávná, a tudíž pro něho škodlivá.
Přepjaté lpění na čemkoliv, co se úzce váže na zdejší pozemský svět, podepisuje se vždy neblaze na dalším osudu cesty lidské duše po jejím odpoutání od pozemského těla. Lpění na čemkoliv pozemském stalo se tak pro nesčetné duše hrozivou pastí, která je častokráte na desetiletí či dokonce staletí zcela oddělila od jejich cesty, kterou nakonec přece budou muset proputovat, nechtějí-li zahynout spolu s hmotnostmi v jejich předurčeném rozložení.
Pro hmotnosti je toto rozložení předchystáno v moudrosti bytostnými silami jako přirozený proces koloběhu, který můžeme vidět ve hmotnostech všude okolo nás. Vznik, vývoj, záření, rozklad, takový je přirozený proces Stvořitelovými Zákony předurčený pro koloběh života ve hmotnostech.
To, co je ale pro hmotu přirozeným dějem, je pro ducha, jenž původem pochází ze světa nad hmotou, nejvyšším nebezpečím jeho zániku. V nebezpečí stržení ducha do rozkladu hmoty hrozí pro něho úplné duchovní zničení. Duch člověka nemůže projít procesem, rozkládajícím hmotu na prvotní světelné částečky, bez poškození. Je tedy nanejvýš nezodpovědné prohlašování mnohých, kteří šíří okolo sebe myšlenky poukazující na to, že hmota je věčná v té podobě, jak ji poznáme. Že hmota bude trvat navždy.
Tyto myšlenky jsou největším úskalím pro statisíce duchů, odcházejících do světa magneto-kvarkového s přesvědčením toho, že místo určení pro člověka bylo Stvořitelem provždy vykázáno na tuto Zemi. Toto přesvědčení se také projevuje ihned po odchodu do úrovně magneto-kvarkové, kdy takto smýšlející bývají pevně uvázanými k hrubohmotnosti této planety ve strachu, že je nepatřičné směřovat výše za Světlem, které k nim čas od času proniká i přes jejich sveřepé odmítání.
Je to až zvláštní, kolik pozemského úsilí je lidmi vynakládáno během života k úvahám a činnostem, které ve skutečnosti podobají se astrálně těžkým, svazujícím řetězům, jež na sebe lidé věší s nepochopitelnou horlivostí v přesvědčení toho, že věrně slouží Bohu. Přitom se nikdy s vážností nezabývali tím, jaká je opravdová Vůle Toho, jehož se snaží velebit a oslavovat ve svých věroukách a výkladech bible. V zápětí po tom, co by se jednou pokusili opravdově, poctivě a důsledně zaobírat souvislostmi života, jenž je obklopuje i zde na Zemi, museli by poznat, že Vůle Boží je jiná, přirozená a osvobozující, obsahující v sobě příslib trvalého duchovního rozletu pro každého, kdo touží stoupat čistě a odvážně na cestě ke světlým výšinám.
Žel, pro mnohé lidi stává se již vstup do astrálního světa, díky jejich přemrštěnému lpění na požitcích hmotnosti elektromagnetického vesmíru, jež ve své nevědomosti přeceňují, nebezpečnou pastí. Příliš snadno se svým předchozím lehkomyslným myšlením a jednáním za pozemského života vystavují nebezpečí, že po pozemské smrti dostanou se ihned do pasti, která je nepustí ani vpřed, ani vzad, dokud oni sami vnitřně neprožijí svůj omyl.
Teprve po mnoha prožitích, vnitřních bojích a za nesmírné pomoci duchovních pomocníků, sklánějících se k nim trvale trpělivě ze Světla, mohou se pak některé duše vymanit ze zajetí a v určitém osvobození pokročit dále, do světa magneto-éterické úrovně jemné hrubohmotnosti, v níž jim je pak opětně umožněno zpětně odčinit a odložit mnohá pochybení z předchozího bytí. Boží moudrost v tom působící je lidským měřítkem vnímání nedohlédnutelná, přitom však láskyplně spravedlivá.
zdroj: http://ao-institut.cz