V náruči světla
Začaly ve mně vyvstávat otázky.
Chtěla jsem se dozvědět, proč existuje na Zemi život. Proč tady jsme ? Proč by chtěl kdokoliv přijít sem ? Jako odpověď jsem si vzpomněla na stvoření Země. Vlastně jsem je prožívala, jako by se bytí znovu ustanovovalo před mýma očima.
Všichni lidé v podobě duchů ve světě před smrtelností se podíleli na stvoření Země. Byli jsme s Bohem, věděli jsme, že nás stvořil, že jsme jeho vlastní děti. Náš rozvoj ho těšil a byl naplněn naprostou láskou ke každému z nás. Byl s námi i Ježíš Kristus. Ke svému překvapení jsem pochopila, že Ježíš je jiná bytost než Bůh, má své vlastní božské poslání. Ale Bůh byl otcem nás všech. Všichni jsme se shromáždili a Otec nám vysvětlil, že čas prožitý na Zemi ovlivní náš duchovní růst. Každá duše, která měla odejít na Zem, pomáhala při plánování podmínek na světě, včetně pravidel a smrtelnosti, které nás budou ovládat. Zahrnovalo to fyzikální zákony, jak je známe, hranice našich tělesných a duševních schopností, kterých bychom mohli dosáhnout.
Vše bylo stvořeno z duchovní podstaty dříve, než se to zhmotnilo - sluneční systém, měsíce, hvězdy, planety, život na nich, hory, řeky, moře atd. Viděla jsem tento proces. Abych tomu lépe porozuměla, Bůh mi připomněl, že duchovní svět je jako jasný, ostrý obraz a Země jako tmavý negativ. Tato Země je pouze stín krásy a slávy té duchovní, ale tu my potřebujeme pro svůj růst.
Vlastně se mi ulevilo, když jsem zjistila, že Země není našim přirozeným domovem, že z ní nepocházíme. Potěšilo mě, že Země je pouze dočasným příbytkem v průběhu našeho školení a že hřích není naší přirozeností. Duchovně jsme na různé úrovni světla, které znamená vědění a díky našemu božskému duchovnímu charakteru nás naplňuje touha po dobru. Naše pozemské já je v neustálé opozici vůči tomu duchovnímu v nás. Ačkoliv naše duchovní tělo je plné světla, pravdy a lásky, musí nepřetržitě překonávat tělo fyzické. A právě to nás posiluje. Ti z nás, kteří jsou opravdu vyspělí, nacházejí mezi svými těly dokonalý soulad, který je požehnán klidem a dává schopnost pomáhat ostatním. Talent a schopnosti nám byly dány, aby nám pomáhaly sloužit ostatním. Pomocí bližním duchovně rosteme.
Všemu vévodí fakt, že láska je tím nejvyšším. Bez lásky opravdu nejsme ničím. Jsme tu, abychom druhým pomáhali, starali se, chápali i odpouštěli a sloužili jim. Jsme tu, abychom milovali každého bez ohledu na to, jestli je bílý, žlutý, hnědý, hezký, ošklivý, hubený, tlustý, bohatý, chudý, inteligentní nebo hloupý, protože nesmíme soudit podle zjevu. Každý duch má nadání naplnit se láskou a vnitřní energií. Díky svým vlastním omezením zřídka umíme nahlédnout do lidského srdce.
Každý projev lásky má cenu, ať je to úsměv, slůvko povzbuzení, drobnost nebo oběť. Budeme hodnoceni podle toho, jak jsme se chovali k ostatním. Všichni dobrovolně pracujeme pro své postavení ve světě a každý z nás dostává víc pomoci, než dokáže vnímat. V bezpodmínečné boží lásce, překonávající jakoukoli pozemskou lásku, se ocitají všechny boží děti. Viděla jsem anděly, kteří stáli blízko nás, připraveni okamžitě přispěchat na pomoc. Těšily je naše úspěchy a radosti. Ale vše překonával On, nejbližší přítel, jakého jsem kdy měla. Jako bych se rozplývala štěstím, když mě držel v náručí a uklidňoval mě - konečně jsem doma. Dala bych veškeré své síly, všechno, co mám, za to, abych se znovu ocitla v záři jeho lásky, abych se ocitla v náruči jeho věčného světla.
Ukázka je z knihy "V náruči světla" .
Autorka : Betty J. Eadieová
pro www.novazeme2010.ning.com vložila uživatelka Maia