Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 1

Z knihy V náruči světla jsem se dozvěděl o zážitcích blízkých smrti víc než kdykoli předtím. A to jsem se de­set let zabýval právě studiem těchto zážitků, rozhovo­ry s dětmi i dospělými, kteří přežili klinickou smrt. V náruči světla není jen vyprávěním o úmrtí během ope­race a opětovném návratu do života. Je to vlastně kni­ha o smyslu života. Vzpomínám si na chlapce, který po­té, co překonal zástavu srdce, řekl rodičům: „Musím vám prozradit nádherné tajemství - stoupal jsem po schodech do nebe.“ Ten hoch ještě nedokázal vysvětlit, co tím myslí. V této knize se ukrývá stejně úžasné ta­jemství. Není to tajemství života po smrti, ale tajemství o životě.

 

Zážitky blízké smrti jsou ve skutečnosti prožitkem umírání. Všichni jimi jednou projdeme, až budeme umí­rat, ať bohatí či chudí, vrazi nebo světci. Myslíval jsem si, že po smrti prostě vstoupíme do temnoty, a tím náš život skončí. Jako lékař na jednotce intenzívní péče jsem měl možnost vidět umírat mnoho dětí a dospělých, ale přesto jsem neviděl jediný důvod, proč bych měl svůj názor změnit. Až v rozhovorech s pacienty, kteří přeži­li klinickou smrt, jsem se dozvěděl, že umírání je často radostná a duchovní záležitost. Na konci života na nás nečíhá temnota, ale spíš milující světlo - světlo, o němž jedno dítě řeklo, že „má v sobě spoustu hezkého“.

 

Zážitky blízké smrti nezpůsobuje nedostatek kyslíku v mozku, účinek léků nebo psychický tlak vyvolaný strachem ze smrti. Téměř dvacet let vědeckého výzkumu dokázalo, že tyto zážitky jsou důsledkem přirozeného a normálního procesu. Dokonce jsme určili oblasti moz­ku, které nám tyto zkušenosti umožňují. To znamená, že zážitky blízké smrti jsou naprosto reálné a nejedná se o halucinace. Jsou stejně skutečné jako jiné lidské schopnosti, stejně skutečné jako matematika či jazyky.

 

Před osmi lety moje výzkumná skupina při Washing­tonské univerzitě a Dětské nemocnici v Seattlu publiko­vala tyto poznatky v časopise Americké asociace dět­ských lékařů. Ačkoli výzkum opakovaly vědecké týmy na celém světě, včetně Floridské univerzity, Dětské ne­mocnice v Bostonu a Utrechtské univerzity, lidé jeho přínos stále nechápou. Naše společnost naneštěstí do­sud nepřijala ty poznatky o procesu umírání, jež se po­dařilo odhalit v posledních dvou desetiletích. Zoufale potřebujeme sami sebe naučit, že jsme bytosti duchov­ní stejně tak jako biologické stroje. Tolik společenských problémů, jako je krize zdravotní péče a důstojného umírání, kult spotřebnosti, který ničí naši ekonomii, ná­rodní ostuda - ženy a děti bez domova, vyrůstá z ne­dostatku chápání duchovní podstaty nás všech, v mnoha ohledech závislých jeden na druhém.

 

V náruči světla nás učí, že naše vlastní životy jsou dů­ležité a mají svůj význam. Vždy znovu a znovu mě ohromí, když ti, kteří se ocitli v božském světle, přiná­šejí jednoduché a krásné poselství: „Láska má moc nej­vyšší... Láska musí vládnout... Své okolí si vytváříme svými myšlenkami... Jsme posláni na Zemi, abychom žili plný a bohatý život, nacházeli radost ve svých vý­tvorech, zažívali neúspěch i úspěch, používali svobod­nou vůli. Zkrátka abychom rozvinuli a rozšířili svůj ži­vot: Betty se nevrátila z klinické smrti s grandiózními úkoly, jako je založení nové církve či zázračné léčení, ale spíše s prostým poselstvím lásky. Smyslem zážitků blízkých smrti je připomenout nám pravdu, kterou všichni známe, ale zapomněli jsme ji: „Existujeme, aby­chom se navzájem milovali. Jsme, abychom byli laska­ví, tolerantní a šlechetně si pomáhali.“

 

Kniha je skutečnou učebnicí zážitků blízkých smrti. Je napsána jako jednoduchý a krásný příběh, kterému může každý porozumět. Nikdy jsem neprožil zážitek blízký smrti, dokonce ani žádný duchovní zážitek, kte­rý bych dokázal pojmenovat. Byl jsem dost skeptický ke zkušenostem těch, kteří se mi se svými prožitky svěřo­vali. Určitě je poučením pro člověka, který chce pocho­pit, co znamená být mimo své tělo nebo jak může být smrt příjemná. Kniha Betty Eadieové popisuje jednotli­vé fáze zážitku vynikajícím jazykem, který dokáže pře­klenout tajemno; činí neznámé srozumitelným.

 

Na začátku umírání autorka cítila, jak její tělo slábne. Potom: „... jsem ucítila nával energie. Skoro jako by ve mně něco vybouchlo. Můj první pocit byl, že jsem svo­bodná. Na tomto zážitku nebylo nic nepřirozeného.“ Pak se setkala se strážnými anděly, s jejichž pomocí se snažila pochopit důležité okamžiky svého života a také vztah k vlastní rodině. Pomáhali jí při umírání. Vstou­pila do tmy a cestovala tmavým tunelem. „Napadlo mě, že musí vést tam, kde je údolí stínů smrti,“ říká. „Ještě nikdy jsem necítila takový klid.“

 

Ve svém vyprávění odpovídá na otázky týkající se zá­žitků blízkých smrti, které mi lidé léta kladli, ale na něž jsem nedokázal odpovědět. Betty popisuje, jak se jí před očima odvíjel celý pozemský život. Ovšem nesoudili ji ostatní, ale spíš ona sama. Vysvětluje význam a příčiny některých negativních zážitků blízkých smrti a proč ně­které lidi tyto zážitky hluboce znepokojují. Osvětluje problém, proč je život často tak těžký a proč zlé věci potkávají hodné lidi. Objasňuje, proč se předčasně ze­mřelí tak často nechtějí vrátit do svého těla. „Nepohodl­ná tíha a chlad těla jsou nesnesitelné,“ tvrdí. „Po radost­né duchovní svobodě jsem se opět stala vězněm těla.“

 

Betty nepotkal zážitek blízké smrti jenom v dospělos­ti, byla na něj díky své zkušenosti připravena z dětství. Děti mají prosté a čisté zážitky blízké smrti, protože ne­jsou ovlivněny náboženstvím a kulturou. Nepotlačují tyto prožitky tak, jak to často dělávají dospělí. Nečiní jim potíže přijmout duchovní význam setkání s Bohem a ostatní souvislosti. Nikdy nezapomenu na pětiletou holčičku, která mi plaše prozradila; „Mluvila jsem s Je­žíšem a byl ke mně velmi milý. Řekl mi, že ještě nena­stal čas, abych zemřela." Děti si zážitky blízké smrti pa­matují mnohem častěji než dospělí. Pokud jimi projdou v dospělosti podruhé, jejich zkušenost bývá výjimečně silná a celistvá.

 

Autorka nám připomíná, že význam zážitku blízké­ho smrti tkví v tom, co nás učí o životě. Teprve před několika staletími jsme se rozhodli, že v člověku není duch - a proto po smrti není žádný život. Tato myšlen­ka vedla jednoznačně k nepřirozenému strachu ze smr­ti, který proniká naším životem a brání nám žít život plně. Betty mluví o tom, že umírání je duchovní zále­žitost; nicméně v nás nechce vyvolat touhu zemřít, ale žít život mnohem celistvěji. „Teď už vím, že to byl vlastně Bůh,“ říká. „Už nevěřím na univerzální sílu... vidím milující bytost, která vytvořila Vesmír...“

 

Jedna dívenka mi vyprávěla, že když zemřela, uvě­domila si, že žije nový život. Vysvětlila mi, že i když slyšela v nedělní škole o nebi, vlastně v ně nevěřila. Až když zemřela a opět se vrátila do života, získala pocit, že: „Už se nebojím smrti, protože teď o ní vím trochu víc.“ Nechtěla znovu skonat, ale pochopila, že „život je na žití a světlo je na potom.“ Ptal jsem se jí, jak ji její zkušenost změnila. Nadlouho se odmlčela a potom od­pověděla: „Je příjemné být k ostatním příjemná.“

 

V náruči světla obsahuje stejné poselství; „Pokud jsme k druhým příjemní, budeme prožívat radost.“ Betty se ptala Ježíše: „Proč jsem to nevěděla už dřív ?“ Odpo­věď zněla: „Abys mohla prožít štěstí, musíš poznat smutek.“ Toto jednoduché pravidlo změnilo mé chápá­ní života. Vždyť to jsem vlastně od dětství slýchal. Uvě­domil jsem si, jak mě Bettyina kniha ovlivnila. Změnil jsem se a cítil potřebu znovu navázat na prosté pravdy, které jsem znal, ale přehlížel.

 

Betty, rodilá americká indiánka, navštěvovala v dět­ství internátní školu. Před budovou se skvěl velký ná­pis: Bez představivosti lidé hynou. Naše společnost ztrati­la pochopení pro vlastní duchovní víru a pohled do bu­doucnosti. V důsledku toho vznikl ďábelský zmatek, který jsme vytvořili z umírání. Proto pacienti odcháze­jí ze života ukryti v nemocnici v chladné společnosti přístrojů. Vždy by měli být obklopeni příbuznými a přáteli. Zapomněli jsme jak umírat. Smrt už netvoří součást našeho běžného života. Zároveň jsme také za­pomněli, jak žít. Joseph Campbell, přední mytolog, prohlásil, že mnoho našich současných problémů, od drogových závislostí až po násilí ve městech, pochází přímo z našeho nedostatku duchovního vidění. Zapo­mněli jsme, že naše obyčejné životy mají duchovní vý­znam.

 

MUDr. Melvin Morse
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA