Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 11

Díky těmto informacím se můj vztah ke Spasiteli roz­vinul a vždycky mě bude těšit. Jeho zájem o moje po­city byl inspirující. Nikdy nechtěl udělat nebo povědět něco, co by mě ranilo. Věděl, jaké mám schopnosti, a starostlivě mě připravoval na to, abych mohla při­jmout všechny vědomosti, které jsem žádala. V duchov­ním světě se nikdo necítí nejistě, protože by musel dě­lat nebo přijímat něco, na co není připravený. Trpělivost je tam přirozenou vlastností.

 

Věčně si budu pamatovat Pánův smysl pro humor, který je tak rozkošný a svěží jako žádný jiný - a mno­hem víc. Nikdo by ho nedokázal předčit. Bůh je napl­něn dokonalým štěstím a dobrotou. Vyzařuje mírnost a milosrdenství, a neměla jsem pochyb, že je dokonalý. Znala jsem ho, jeho ducha, jeho city, jeho zájem o mě. Cítila jsem jeho spřízněnost, věděla jsem, že jsme jedna rodina. Náš vztah je jako vztah k otci a staršímu brat­ru zároveň. Přes naši velkou blízkost tu působil i prvek autority. Byl laskavý a přirozeně dobrý, ovšem i odpo­vědný. Věděla jsem stoprocentně, že by nikdy svou moc nezneužil, ani po tom nezatoužil.

 

Ježíš se na mě usmíval a cítila jsem jeho souhlas. Oto­čil se doleva a představil mě dvěma ženám, které se právě objevily. Na okamžik jsem zahlédla ještě třetí oso­bu, ale ta paní vypadala jako na pochůzce a zastavila se jenom na chviličku. Ježíš prvním dvěma vysvětlil, že mě mají doprovázet. Cítila jsem jejich uspokojení nad tím, že mohou být se mnou. Jak jsem se na ně podíva­la, poznala jsem je. Byly to mé přítelkyně !  Než jsem odešla na Zem, bývaly mými nejlepšími kamarádkami. Jejich nadšení z opětovného setkání bylo stejně velké jako moje. Jak nás Ježíš opouštěl, cítila jsem, že se ba­ví. Jako by zašeptal: Jdi a uč se. Pochopila jsem, že mo­hu vidět a zažít všechno, co chci. Rozrušilo mě, že je to­ho ještě tolik, co se mám naučit - ukázalo se, že mno­hem víc. Spasitel odešel a přítelkyně mě objaly. Láska tam zahrnuje vše; každý ji cítí. Každý je šťastný. Přes nesmírný rozdíl mezi světlem a silou těch žen a Krista byla jejich láska bezvýhradná. Milovaly mě z celého srdce.

 

Tu cestu jsem částečně zapomněla. Vzpomínám si na rozlehlou místnost, kde pracovali lidé. Nevím, jak jsem se tam dostala a jak ta budova vypadla zvenčí. Vnitřek byl nádherný, stěny ze zvláštního materiálu, snad jako z velmi tenkého mramoru, kterým pronikalo světlo. Mís­ty jsem viděla ven. Působilo to zajímavě a nádherně.

 

Jak jsme se přiblížily k těm lidem, viděla jsem, že tka­jí na starobylých velkých stavech. Hned mě napadlo, že je „zastaralé“ mít v spirituálním světě ruční stavy. Stá­ly u nich mužské a ženské duchovní bytosti a svorně mě s úsměvem zdravily. Měly radost, že mě vidí, a po­někud ustoupily stranou, abych lépe viděla na jejich práci. Moc chtěly, abych si jejich výrobky prohlédla. Při­stoupila jsem blíž a vzala do ruky kousek, který tkaly. Vypadalo to jako utkané ze směsi skla a cukru. Jak jsem s látkou hýbala, jiskřila a blýskala se skoro jako živá. Působilo to překvapivě. Tkanina byla z jedné strany ne­průhledná, ale když jsem ji otočila, viděla jsem skrz. Že fungovala jako dvoustranné zrcadlo, mělo nějaký dů­vod, ale nevysvětlily mi ho. Tkalci mi prozradili, že z té látky ušijí šaty pro ty, kteří přijdou ze Země do duchovního světa. Dělníky nepochopitelně těšila jejich práce a také můj vděk, že mi dovolili se na ni podívat.

 

Já a mé dvě přítelkyně jsme odešly od stavů a pro­cházely mnoha dalšími místnostmi, kde jsem spatřila mnoho úžasných věcí a nádherných lidí, ale nesměla jsem si toho moc pamatovat. Vzpomínám si na pocit, že jsem dny nebo týdny neúnavně cestovala. Překvapilo mě, kolik lidí tam má potěšení z manuální práce - ti, kteří chtějí pracovat. Mají radost z nápadů, které pomá­hají druhým - těm tady i tam. Uviděla jsem velký pří­stroj podobný počítači, ale mnohem dokonalejší a vý­konnější. I lidé, kteří ho obsluhovali, mi s radostí uka­zovali svou práci. Znovu jsem pochopila, že všechny důležité věci jsou nejprve vytvořeny duchovně a teprve potom fyzicky. O tom jsem předtím neměla ponětí.

 

Vzaly mě do další velké místnosti, která vypadala jako knihovna. Rozhlédla jsem se kolem. Vypadalo to jako pokladnice vědomostí, ale nespatřila jsem jedinou knihu. Pak jsem si všimla, že do mé mysli proudí myš­lenky. Dozvídala jsem se o věcech, o kterých jsem něja­kou dobu nepřemýšlela - a v některých případech vů­bec ne. Pak jsem si uvědomila, že je to knihovna mys­li. Prostě jen myšlenka na nějaký námět, který mě na­padl předtím v Ježíšově přítomnosti, spustila příval znalostí, který zaplavil mou mysl. Mohla jsem se dozvě­dět všechny podrobnosti o každé historické osobnosti ­dokonce i z duchovního světa.

 

Nic mi nebylo zatajeno a nešlo nepochopit jakoukoli myšlenku, jakékoli tvrzení, každou podrobnost. Ne­mohlo nastat žádné nedorozumění. Vyprávění bylo do­konalé, porozumění naprosté. Dozvěděla jsem se nejen, co lidé dělali, ale i proč a jak to ovlivnilo vnímání sku­tečnosti u ostatních lidí. Chápala jsem ze všech úhlů po­dobu toho, o čem jsem přemýšlela. To přinášelo celist­vost události, osobě nebo principu, jež jsem nedokáza­la na Zemi pochopit.

 

Ale šlo o víc než o mentální proces. Dokázala jsem cí­tit, co lidé prožívali. Rozuměla jsem jejich bolestem a ra­dostem či vzrušení, protože jsem je zažívala. Část z těchto znalostí mi byla odepřena, ale ne všechno. Uchovávala jsem si znalosti o jistých událostech a li­dech z naší historie, které mi byly poskytnuty, protože pro mne měly význam.

 

V tomto nádherném a neuvěřitelném světě jsem si žá­dala víc zážitků, a mé přítelkyně těšilo, že mi v tom mohou stále pomáhat. Jejich největším potěšením bylo dávat mi radost. S jistým vzrušením mě odvedly ven do zahrady.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA