Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 12

Vyšla jsem do zahrady a uviděla v dálce hory, velko­lepá údolí a řeky. Směla jsem se procházet sama. Mož­ná proto, abych mohla dokonale vnímat krásu zahrady, aniž by mě kdokoli rušil. Zahrada byla plná stromů a květin. Vypadalo to, jako by byly záměrně umístěny přesně tam a tak, jak jsem je viděla. Šla jsem chvíli po trávě, která byla křehká, chladná, zářivě zelená a živá. Nicméně intenzita barev ve mně vyvolávala úplně po­svátnou hrůzu. Něco takového tady nemáme.

 

Když na nějaký předmět dopadne světlo, objeví se ti­síce odstínů. Světlo se nemusí bezpodmínečně odrážet. Vychází zevnitř a vypadá jako živoucí látka. Mohou existovat miliony, miliardy barev.

 

Například květiny jsou tak živé a září barvami, že ne­vypadají jako stvořené z pevného materiálu. Protože každou rostlinu obklopuje intenzívní aura, lze jen vel­mi těžko určit, kde kvítí končí a kde začíná. Je nabíle­dni, že každý kousek rostliny, každá mikroskopická čás­tečka je nadána vlastní inteligencí. To je nejlepší výraz, jímž to mohu popsat. Každá drobounká součást se mů­že spojit s dalšími a vytvořit nový život. Co teď sídlí v květině, může se později stát kouskem něčeho jiného - a stejně živého. Není v tom duch jako v nás, ale má to inteligenci a uspořádání, může to reagovat na boží vůli a na ostatní univerzální pravidla. Je to zcela jedno­značné, pokud vidíte proces tvoření, a zvlášť to platí i pro květiny.

Nedaleko mě tekla nádherná řeka, k níž mě to silně táhlo. Napájel ji velký stupňovitý vodopád té nejčistěj­ší vody. Reka vtékala do rybníka. Voda se třpytila - čis­tá a živá.

 

Život byl i ve vodě. Každá kapka měla vlastní inteli­genci a smysl. Nádherná hudba vodopádu naplňovala zahradu a spojovala se s dalšími melodiemi, jež jsem sotva vnímala. To zpívala voda sama, její inteligence. Každá kapka vydávala svůj vlastní zvuk, který se mísil s ostatními, a navzájem na sebe působily. Voda se mod­lila k Bohu za svůj život a radost. Celkový dojem pře­sahoval možnosti jakékoli symfonie nebo hudebního skladatele na Zemi. Při srovnání by naše nejlepší hud­ba zněla jako hra dítěte na plechový bubínek. Jednodu­še nemáme schopnosti vnímat šíři a sílu té hudby, ne­dokážeme ji stvořit. Jak jsem se přibližovala k řece, napadlo mě, že to je možná „živá voda“, o které se zmi­ňuje bible. Chtěla jsem se jít vykoupat.

 

Cestou k řece jsem si všimla růže, která rostla stra­nou od ostatních. Zastavila jsem se, abych si ji mohla prohlédnout. její krása brala dech. Žádná z ostatních rostlin mě tak nezaujala. Lehce se kývala podle slabé melodie, ve sladkých nápěvech zpívala modlitby k Bo­hu. Uvědomila jsem si, že ji vlastně vidím růst. Když se před mým zrakem rozvíjela, dojalo mě to a chtěla jsem zakusit její život, vstoupit do ní a cítit jejího du­cha. Jakmile mě to napadlo, jako bych mohla vidět do­vnitř. Jako bych se zmenšila a pronikala do jejích nej­hlubších částí. Ale bylo to mnohem víc než jen zrako­vý zážitek. Růže mě obklopila, jako kdybych se ocitla uvnitř. Stala jsem se květinou. Cítila jsem, jak se růže hý­bá podle hudby všech ostatních květin a vytváří vlast­ní nápěv, který dokonale ladí s melodií dalších tisíců rů­ží. Pochopila jsem, že hudba mé květiny vychází z je­jích jednotlivých částí, že každý korunní plátek zpívá vlastní tóny. Inteligence každého z nich přidává skvělé noty, každá pracuje pro celkový harmonický účinek, jímž byla radost. Moje potěšení bylo zase dokonalé! Cí­tila jsem Boha v té květině, v sobě, jeho láska do nás proudila. Všichni jsme se stali jedním celkem.

 

Nikdy nezapomenu na růži, jíž jsem byla. Tento zá­žitek byl pouhým zábleskem nejskvělejšího potěšení, které je v duchovním světě k dispozici. Být spolu se vším ostatním jedním stvořením je tak úžasné, že mě to bude navždy těšit.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA