Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 13

Do zahrady vešla skupina duchovních tvorů. Mnozí měli roucha v jemných pastelových barvách, vyjadřují­cí možná postavení stejně jako příležitost. Tušila jsem, že se shromáždili, aby pro mě uspořádali jakousi osla­vu ukončení studia. Zemřela jsem (nebo skončila školu, jak asi říkali oni) a přišli mě pozdravit. V obličejích jim zářila radost a tvářili se jako děti, které právě poprvé okusily něco neuvěřitelně chutného. Uvědomila jsem si, že si je všechny pamatuji z doby před pozemským ži­votem. Přiběhla jsem k ním, objímala je a líbala. Moji strážní andělé - moji drazí mniši - se tu zase objevili a já každého políbila.

 

Jak jsem se do nich vciťovala, pochopila jsem, že při­šli, aby mi pomohli. Moji ochránci, kteří se stále chova­li jako moji průvodci, mi oznámili, že jsem zemřela předčasně a že toto není opravdová oslava. Jen mi uká­ží, co mě čeká, až se vrátím v pravý okamžik. Měli vel­kou radost, že mě zase vidí a mohou mi pomáhat, ale věděli, že se musím vrátit. Vysvětlili mi smrt velmi po­drobně.

 

Když „zemřeme“, říkali, nezažíváme nic jiného než přechod do jiného světa. Duch vyklouzne z těla a pře­jde do duchovní říše. Pokud je náš skon bolestivý, duch opustí tělo rychle, občas dokonce i dřív, než nastane smrt. Například při neštěstí nebo požáru duch odchází předtím, než zakusí příliš mnoho bolesti. Tělo vlastně může ještě chvíli vypadat jako živé, ale duch už bude pryč a bude ve stavu klidu.

 

Během umírání máme možnost vybrat si, zda zůsta­neme na Zemi až do vlastního pohřbu, nebo postoupí­me dál, jako jsem udělala já, na úroveň, na niž náš duch vyspěl. Jsou mnohé stupně vývoje a my vždycky jde­me tam, kde se cítíme nejlépe. Většina duchů dává přednost krátkému pobytu na Zemi, během něhož uklidňují své milované; rodiny prožívají mnohem více zármutku než ti, kdož odcházejí. Pokud je milovaná by­tost zoufalá, duch u ní zůstává a pomáhá při duchov­ním léčení pozůstalého.

 

Naše modlitby mohou přinést užitek jak duchu, tak osobě na Zemi. Pokud máme důvod obávat se o osud odcházející osoby nebo jsme přesvědčeni, že přechod bude složitý či nechtěný, můžeme se modlit a zajistit jí duchovní pomoc.

 

Říkali mi, že je pro nás důležité získat znalosti o du­chu, dokud pobýváme v těle. Čím víc vědomostí tady získáme, tím větší a rychlejší bude náš rozvoj tam. Kvů­li nedostatku znalostí nebo víry se některé duše stáva­jí skutečnými vězni Země. Ti, kteří umírají jako ateisté nebo se připoutají ke světu díky hltavosti, tělesným choutkám a jiným pozemským nešvarům, se jen těžko dokážou pohnout a zůstávají přikováni k Zemi. Často jim schází víra a sta k dosažení energie a světla, které k nám Bůh vysílá. A někdy je nedokážou rozpoznat vů­bec. Tyto duše na Zemi zůstávají, dokud se nenaučí při­jímat významnější silu kolem sebe. Teprve potom smě­jí opustit tento svět. Když jsem se ocitla v temnotě předtím, než jsem se začala přibližovat ke světlu, cítila jsem přítomnost takových visících duchů. Zůstávají tam obklopeni láskou a vřelostí a přijímají léčivý vliv, až se nakonec naučí dosáhnout a přijmout větší vřelost a bez­pečí od Boha.

 

Přes veškeré vědění není nic podstatnějšího než znát Ježíše Krista. On je těmi dveřmi, kterými se všichni vrá­tíme. Je jedinou branou, kterou můžeme projít. Ať se učíme o Ježíši Kristu tady nebo v duchovním světě, mu­síme ho nakonec přijmout a přihlásit se k jeho lásce.

 

Moji přátelé v zahradě stáli kolem mě a překypovali láskou. Pochopili, že se ještě nechci vrátit, protože chci vidět víc. V touze mě potěšit mi ukázali mnohem víc.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA