Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 2

Něco není v pořádku. Můj manžel Joe odešel z ne­mocničního pokoje před několika minutami, ale už mám neblahé tušení. Budu v noci sama, sama v před­večer jedné z největších bitev svého života. V hlavě se mi začaly objevovat myšlenky na smrt. Takové věci mi už léta nepřišly na mysl. Proč jsou teď tak neodbytné?

 

Byl večer 18. listopadu 1973. Přijali mě do nemocni­ce, abych podstoupila operaci dělohy. Protože mi bylo jedenatřicet let, porodila jsem sedm dětí a jinak jsem se těšila vynikajícímu zdraví, odhodlala jsem se dle léka­řovy rady k operaci. Můj muž i já jsme byli s tímto roz­hodnutím spokojeni. Co se týče operace, neměla jsem pochyb o správnosti své volby, ale znepokojovalo mě něco jiného, něco nedefinovatelného.

 

Za roky našeho manželství jsme odděleně trávili noc jen výjimečně. Snažila jsem se vybavit si rodinu a zvláštní blízkost, kterou jsme spolu prožívali. Ačkoli jsme měli šest dětí (sedmé zemřelo jako miminko), vlastně jsme je nedokázali nechat samotné. Dokonce, i když jsme se mohli jít bavit, zůstávali jsme doma. A tak nám děti naše „schůzky“ plánovaly samy. Občas pro nás připravily večeři, rozsvítily svíčky v obývacím pokoji a zapálily oheň v krbu. Obvykle jsme mívali i správnou hudbu - možná ne takovou, jakou bychom si vybrali sami, ale rozhodně bezvadnou. Vzpomínala jsem na večery, kdy nám děti servírovaly čínská jídla na ozdobeném kávovém stolku a připravovaly velké pol­štáře, abychom si na ně sedli. Potom ztlumily světla, daly nám pusu na dobrou noc a s halasem běžely na­horu do svých ložnic. Měli jsme pak s Joem pocit, že jsme našli kousek nebe na Zemi.

 

Vzpomínala jsem na to, jak šťastná jsem byla ve spo­lečnosti bytosti tak chápající a milující, jakou byl Joe. Vzal si v práci týden dovolené, aby se mnou mohl být předtím, než půjdu do nemocnice a chtěl se mnou zů­stat další týden, až mě pustí domů. On a naše dvě nej­starší dcery, kterým bylo patnáct a čtrnáct let, už plá­novali krásnou večeři na Den díkůvzdání.

 

Zlé tušení mě dusilo víc a víc. Možná to zavinila tma v pokoji, ta hrozná tma, které jsem se jako děvče nauči­la bát. Snad měly ty neblahé pocity kořeny v jiné udá­losti, která se mi přihodila v nemocnici před mnoha le­ty a která ve mně stále vyvolávala pochybnosti a nejis­totu.

 

Když mi byly čtyři roky, rodiče se rozvedli. Otec ří­kával, že „oženit se s indiánkou bylo snad to nejhorší, co mohl tehdy běloch udělat“. On, světlovlasý napůl Skot a napůl Ir, si vzal za manželku čistokrevnou přís­lušnici kmene Siouxů. Jako sedmé dítě z deseti jsem té­měř neměla možnost poznat své rodiče před rozvodem. Matka se vrátila do rezervace a otec odejel ke svým ro­dičům do města. Šest z nás tehdy umístili do Katolické internátní školy.

 

První zimu ve škole jsem dostala hrozný kašel a po­řád jsem měla zimnici. V jedné ložnici nás spalo čtyři­cet. Pamatuji si, že jsem jednou v noci vklouzla do po­stele své starší sestry Joyce. Ležely jsme spolu a plaka­ly - já v horečkách a ona strachem o mě. Když nás řá­dová sestra na noční obhlídce objevila, odvedla mě zpátky do mé vlhké a studené postele. Joyce se ji sna­žila přesvědčit, že jsem nemocná, ale marně. Nakonec mě třetí noc odvezli do nemocnice.

 

Lékař diagnostikoval černý kašel a oboustranný zá­pal plic. Přikázal ošetřovatelce, aby zavolala rodičům. Pamatuji se na jeho slova, že pravděpodobně nepřežiji noc. Ležela jsem v posteli a jen hořela. Přepadl mě po­cit, jako bych se potápěla do spánku a zase se z něj vy­nořovala. Náhle jsem ucítila na hlavě ruce. Vzhlédla jsem a uviděla ošetřovatelku, která se nade mnou sklá­něla. Pročísla mi vlasy prsty a řekla: „Vždyť je to ještě dítě.“ Nikdy ten laskavý hlas nezapomenu. Zachumla­la jsem se hlouběji do pokrývek a cítila teplo a spoko­jenost. Její slova mě uklidnila. Klidně jsem zavřela oči a zase usnula.

 

Probudila mě lékařova slova: „Už je pozdě. Ztratili jsme ji.“ Přetáhli mi přikrývku přes hlavu. Byla jsem úplně popletená. Proč bylo pozdě?  Otočila jsem hlavu a rozhlédla se po místnosti, i když jsem měla na obli­čeji deku. Pokoj se mi nezdál ničím zvláštní. Viděla jsem doktora a sestru vedle své postele. Koukala jsem se kolem a všimla si, že se najednou rozjasnilo. Nemoc­niční lůžko mi připadalo větší a mě napadlo: Vypadám v té velké bílé posteli jako malý hnědý brouk. Lékař odešel a já si uvědomila přítomnost někoho jiného ve své blízkostí. Náhle jsem už neležela v posteli, ale v ně­čí náruči. Vzhlédla jsem a uviděla muže s krásným bí­lým plnovousem. Díval se na mě. Jeho vousy mě fasci­novaly. Jako by se třpytily světlem, které z nich vychá­zelo. Zasmála jsem se, zabořila do té bílé nádhery prsty a omotala si pramínky kolem prstů. Cítila jsem se u něj naprosto klidná a šťastná. Jemně mě houpal a kolébal ve svých pažích. I když jsem nevěděla, kdo to je, ne­chtěla jsem ho už nikdy opustit.

 

„Začala zase dýchat!“ vykřikla sestra a doktor vběhl do pokoje. Ale byla to jiná místnost. Převezli mě do vel­mi tmavé komůrky. Bělovousý pán zmizel. Koupala jsem se v potu a měla jsem strach. Lékař rozsvítil a do­pravili mě zpátky do původního pokoje.

 

Když přijeli rodiče, oznámili jim, že mě skoro ztrati­li. Slyšela jsem to, ale vůbec jsem tomu nerozuměla. Jak mě mohli ztratit, když jsem tady celou dobu byla?  By­la jsem šťastná, že se zase vidím s rodiči, s lidmi, kteří mě znali a milovali - jako ten pán s bílým plnovousem. Ptala jsem se, kdo to byl a kam šel. Rodiče ovšem ne­chápali, o čem to mluvím. Vyprávěla jsem jim, jak dok­tor řekl, že je příliš pozdě a o tom muži s bílým svět­lem ve vousech, který ke mně přišel a držel mě na ru­kou. Neodpověděli. Nikdy. Tento zážitek mi v dětství poskytoval útěchu a stal se oázou lásky. Vzpomínky ni­kdy nevybledly Pokaždé, když jsem si to vybavila, pro­žívala jsem znovu stejný pocit klidu a štěstí jako v jeho náruči.

 

Teď jsem se ve tmě pronikající do pokoje snažila ty­to vzpomínky přivolat. Od těch dávných dnů, kdy jsem byla odtržena od rodičů, se bojím tmy. Zase jsem osa­měla ve tmě a prožívala ty divné pocity Zdálo se mi, že v pokoji krouží Smrt. Naplnila mé myšlenky a usíd­lila se v mých představách. Smrt. Smrt a Bůh. Ti dva se zdáli být navždy spojeni. Co na mě čeká na druhé stra­ně?  Kdybych zítra zemřela, co bych objevila ?  Věčnou smrt ?  Věčnost s pomstychtivým Bohem ?  Nebyla jsem si jistá. A jaký je Bůh?  Jen jsem doufala, že není takový, jak nám ho líčili v církevní škole.

 

Dodnes si dokážu vybavit detaily první školní budo­vy s mohutnými cihlovými zdmi a tmavými, studený­mi místnostmi. Řetěz odděloval chlapeckou část od dív­čí a kolem školy byl plot. Uzavřeli nás před světem i před sebou navzájem. Stále si pamatuji to první ráno, kdy odvedli mé bratry do jedné budovy a mě a sestry do druhé. Nikdy nezapomenu na tu hrůzu v jejich očích, když se za námi naposled ohlédli. Cítila jsem, že mi asi pukne srdce.

 

Mě a mé dvě sestry přivedli do malé místnosti, kde nám ustřihli vlasy a chemicky nás odvšivili. Potom kaž­dá dostala dvoje šaty. V jedné barvě na první a v dru­hé na následující týden. Tyto uniformy měly pomáhat odhalit případné uprchlíky Moji nejstarší sestru Thel­mu, které jsme říkali Švíca, poslali do oddělení pro star­ší dívky. Ten první večer jsme se s ostatními děvčaty se­řadily a odpochodovaly do ložnice. Postavily jsme se k postelím a čekaly, dokud se neozvala píšťalka. Na po­vel jsme se rychle svlékly a uložily, řádová sestra zhas­la světlo a zamkla pokoj zvenčí. To, že jsem zamčená v té velké a tmavnoucí místnosti, mě vyděsilo. Ve tmě jsem s hrůzou čekala, co bude, až mě nakonec přemohl spánek.

 

V neděli musely všechny děti do kostela, což po­skytlo mně a mým sestrám možnost uvidět na druhé straně kaple bratry. Jak jsem se tu první neděli probo­jovávala shlukem děvčat, abych vypátrala své bratry, dostala jsem ránu do hlavy. Otočila jsem se a spatřila dlouhou tyč zakončenou gumovým míčkem. Jeptišky tento nástroj používaly k usměrňování našeho chová­ní v kostele. Tehdy poprvé a ještě mnohokrát potom jsem ho pocítila na vlastní kůži. Protože jsem stěží chápala, co znamená zvonění a kdy si mám kleknout, dostávala jsem holí často. Ale mohla jsem tak aspoň koutkem oka zahlédnout bratry a to stálo za všechny utržené rány.

 

Učili jsme se o Bohu a dozvěděli jsme se spoustu vě­cí, které by mě vůbec nenapadly. Říkali nám, že my, In­diáni, jsme neznabozi a hříšníci. Věřila jsem tomu. Předpokládala jsem, že řádové sestry jsou v božích očích něčím víc. A taky jsme se učili, že jsou tady, aby nám pomáhaly. Moje sestra Thelma dostávala často vý­prask krátkou hadicí a potom musela ještě trestající jep­tišce poděkovat, jinak dostala znovu. Věřila jsem, že právě ony jsou vybrané služebnice boží a začala jsem se Boha hrozně bát. Všechno, co jsem se o něm učila, ten strach ještě umocňovalo. Zdál se mi zlostný, netrpě­livý a velmi mocný, což znamenalo, že mě může třeba zničit či poslat v soudný den přímo do pekla - nebo i dříve, pokud bych mu zkřížila cestu. Doufala jsem, že tohoto Boha z internátní školy nikdy nepotkám.

 

Podívala jsem se na velké nástěnné hodiny. Od Joeo­va odchodu uplynulo jen pár minut. Pouhé minuty. Sla­bé světlo nad umyvadlem stačilo vytvořit tmavé stíny, které se mi zjevovaly před očima jako noční můry z mi­nulosti. Snad se mi splašilo myšlení. Pobízená osamě­lostí se moje mysl proháněla zákoutími dávných vzpo­mínek. Musela jsem nad tím získat kontrolu, abych se dokázala uklidnit. Jinak bude tato noc nekonečná. Plně jsem se soustředila a snažila se přijít na jiné a hezčí myšlenky.

Rozzářil se paprsek světla.

 

Brainardskou indiánskou školu vedli wesleyanští me­todisté. Nikdy nezapomenu na nápis, který jsem si prv­ní den přečetla na velké tabuli před budovou: Bez před­stavivosti lidé hynou. Samozřejmě jsem si myslela, že to je určeno nám, Indiánům, abychom se naučili, jak se dí­vat do budoucna. Tuto myšlenku možná ještě posílil ná­pis, který jsem zahlédla ve městě: Indiánům a psům vstup zakázán.

 

Brainardská škola pro mě znamenala lepší zkušenost než ta předcházející. Žili jsme v příjemné, méně formál­ní atmosféře a učitele pobyt mezi studenty těšil. Nauči­la jsem se, že Bůh neznamená pro všechny lidi totéž. Místo o zlostném a pomstychtivém Bohu, jehož jsem znala z minulosti, nám vyprávěli o bytosti, která se ra­duje z našeho štěstí. Při pobožnostech lidé často vykři­kovali amen a aleluja. Chvíli trvalo, než si člověk na je­jich náhlé výbuchy zvykl. Ačkoli jsem poznala, že exis­tují různé pohledy na Boha a rozličné způsoby jeho uctívání, myslím, že jsem byla stále přesvědčená, že Bůh, až se před ním po smrti objevím, potrestá právě mě.

 

V létě jsem navštěvovala luteránský i baptistický kos­tel a příležitostně i Armádu spásy. Nepřipadalo mi nej­důležitější, kterou církev navštívím, ale skutečnost, že tam vůbec jdu. S dospíváním moje zvědavost na Boha rostla. Pochopila jsem, že to on hraje v mém životě hlavní roli. Dokud jsem nedospěla, neměla jsem jasno, jaká ta role je a jak mě ovlivňuje. V modlitbách jsem prosila o odpověď; ale Bůh mě asi neslyšel. Má slova jako by se rozplývala ve vzduchu. Když mi bylo jede­náct let, sebrala jsem odvahu a zeptala se naší vycho­vatelky - řádové sestry, jestli opravdu věří v Boha. Zdá­lo se mi, že jestli někdo opravdu ví, tak je to ona. Místo odpovědi jsem dostala pohlavek. Pak se na mě osopila, jak se vůbec opovažuji pochybovat o jeho existenci. Při­kázala mi pokleknout a modlit se za odpuštění. Její pří­kaz jsem splnila, i když mi bylo jasné, že se kvůli ne­dostatku víry dostanu do pekla. Vždyť jsem zpochyb­nila Boží existenci. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že mi nikdy neodpustí.

 

Později toho léta jsem přijela k otci a zažila něco, co mě ochromilo hrůzou. Jednou večer jsem odhrnula zá­věsy v okně vedle své postele a vleže jsem pozorovala hvězdy a mraky na obloze. Od dětství to byla moje zá­liba. Náhle mě upoutal paprsek bílého světla, který vy­cházel z mraku. Strachy jsem zcepeněla. Světlo se po­hybovalo ze strany na stranu, jako by po někom pátra­lo. Domnívala jsem se, že Ježíš podruhé sestupuje na zem. Křičela jsem ze všech sil, protože jsem se učila, že se podruhé vrátí v noci jako zloděj, spravedlivé odve­de s sebou a hříšníky spálí. Otec mě hodiny konejšil, než jsem se konečně uklidnila. Nakonec mě přesvědčil, že jsem viděla světlo reklamy na slavnost, která se mě­la v městě konat. Tehdy jsem se setkala poprvé v živo­tě s reflektorem. Zatáhla jsem závěsy a na nějaký čas jsem od pozorování hvězd upustila.

 

Moje pátrání po skutečné přirozenosti Boha pokračo­valo. Pamatuji se na návštěvy kostelů různých církví a na memorování mnoha částí Nového zákona. Začala jsem tíhnout k myšlence, že po smrti zůstane duše a tě­lo v hrobě až do vzkříšení. Přijde Kristus a spravedliví opustí hroby, aby ho mohli následovat. Často jsem na to musela myslet a děsila se vlastní smrti a temnoty, která bude následovat.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA