Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 21

Propadla jsem hluboké depresi. Nemohla jsem zapo­menout na krásu a klid duchovního bytí a hrozně jsem se tam chtěla vrátit. Svět se kolem mě točil a já jsem se děsila života, občas se mi i hnusil a modlila jsem se, abych zemřela. Prosila jsem Boha, aby mě vzal domů, aby ze mě sňal povinnost žít tady a plnit neznámé po­slání. Trpěla jsem agorafobií, takže jsem se bála vyjít z domu. Pamatuji se, jak jsem se dívala z okna na poš­tovní schránku a přála si, abych měla dost odvahy k ní dojít. Uzavírala jsem se do sebe a pomalu zmírala. Tře­baže mě Joe a děti úžasně podporovali, unikala jsem od nich pryč.

 

Nakonec to byla právě láska k rodině, která mě za­chránila. Uvědomila jsem si, že ve své sebelítosti jsem k nim nespravedlivá. Musela jsem mít zase radost ze ži­vota. Donutila jsem se nechat duchovní svět za sebou a pohnout se vpřed. Přiměla jsem se vyjít ven a postup­ně jsem se zapojila do práce pro děti - aktivity ve ško­le, dobročinná činnost, církevní skupina, táboření, ro­dinné dovolené a tak dále. Neudálo se to naráz, ale po­stupně jsem zase chtěla žít. Ačkoli moje srdce nikdy úplně neopustilo duchovní svět, láska k světskému by­tí opět rozkvetla a stala se silnější než kdy předtím.

 

Pět let po zážitku smrti jsem zatoužila vrátit se do ne­mocnice a dozvědět se, co se mi asi přihodilo z medi­cínského hlediska. Lékaři mi nikdy nic neřekli, a já se ani neptala. Vyprávěla jsem o svých zkušenostech pár přátelům a všichni reagovali téměř totožně: „Ale vědě­li lékaři, že jsi zemřela?“ Nepotřebovala jsem jejich po­tvrzení, že jsem zemřela - řekl mi to Ježíš sám - ale moji blízcí se chtěli dozvědět víc. Domluvila jsem si schůzku se svým operatérem. Čekárna byla přeplněna ženami a sestra mi řekla, že pan doktor přijde později. Cítila jsem se zahanbena tím, že zneužívám jeho dra­hoceného času, protože ostatní ho potřebují víc než já. Ale stejně jsem zůstala a nakonec mě uvedli dovnitř.

 

Když jsem vešla, hned mě poznal a zeptal se, jak mi může pomoci. Připomněla jsem mu operaci. Odpově­děl, že se na ni pamatuje. Vysvětlila jsem mu, že potře­buji znát pravdu o všech komplikacích, které nastaly tu noc po zákroku. Chtěl vědět proč. Začala jsem vyprá­vět svůj zážitek. Uběhlo pětačtyřicet minut. Čekárna by­la přeplněná čekajícími pacientkami, ale lékař se ani ne­hnul. Skončila jsem tím, že nechci žádný soudní pro­ces; jen se chci dozvědět, co se stalo, protože to pro mě hodně znamená. Beze slova přistoupil ke skříni se spi­sy. Když se otočil, měl v očích slzy. Tehdy v noci oprav­du nastaly nějaké komplikace; na chvilku mě ztratili, ale řekli si, že bude lepší, když mi nic nepovědí. Během operace jsem krvácela a zdá se, že další krvácení se objevilo v průběhu noci. V době mé smrti se právě měnily směny, a protože jsem zůstala bez dozoru, ne­vědí přesně, na jak dlouho jsem zemřela. Lékař a sest­ry mě začali oživovat, ráno mi dali injekci, léky a trans­fúze. Lékařova slova mě potěšila, vždyť se zdravotní personál snažil ze všech sil.

 

Zeptala jsem se ho, proč pláče. Prý to jsou slzy štěstí. Nedávno ztratil milovanou bytost a můj příběh mu dal novou naději. Mé vyprávění o světě za naším mu po­skytlo útěchu. Také si pamatoval podobný dávný záži­tek jiné své pacientky, mnoho podrobností se shodova­lo. Uklidnilo ho, že život nekončí smrtí a že se znovu setká se členy své rodiny. Ujistila jsem ho, že existuje zá­sadní důvod k naději na úžasný posmrtný život - život mnohem nádhernější, než si dovedeme představit.

 

Opustila jsem jeho ordinaci a cítila se svobodná. Mo­hu na podrobnosti mého tělesného skonu navždy za­pomenout. Ostatně mohu říci to, co jsem vždycky vě­děla: „Ve skutečnosti jsem zemřela a vrátila se.“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA