Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 22

Rok po návštěvě operatéra, šest let po operaci, tele­fonovala moje sestra Dorothy a vyprávěla mi neobvyk­lý příběh. Řekla mi o těhotné ženě, jíž bude dítě odňa­to k  adopci. Ona i její manžel jsou alkoholici a jedno dítě jim už odebrali. Naneštěstí má rodina, která si vzala to první, příliš mnoho potomků, takže už nemů­že přijmout další. Protože miminko je původní Ame­ričan, chtějí je umístit v indiánské, nejlépe ve velké ro­dině.

 

Dorothy věděla o mé depresi a napadlo ji, že péče o další dítě – to by bylo osmé – aby mi mohla pomoci vrátit se do normálního života. Řekla mi, že potřebují někoho, kdo by se o dítě několik měsíců staral. Probra­la jsem to s Joem a rodinou a ačkoli jsem se právě za­psala ke studiu na vysoké škole, ta nabídka mě zauja­la. Dcera Cheryl byla těhotná a slíbila, že mi bude chodit každý den pomáhat, čímž si také zvykne na pé­či o novorozeně. Joe poznamenal, že mu nebude vadit zase chovat v  náruči miminko - našemu nejmladšímu bylo dvanáct. Souhlasila jsem, a sociální pracovnice za­nedlouho přivezla sladkou holčičku. Všechno jsem pro ni připravila. Našli jsme starou kolébku, kterou jsme schovávali pro vnoučata, a další drobnosti po našich dětech. Okamžitě jsem k  ní přilnula a vytvořila tak pouta, která je nesmírně těžké rozlomit. Stále jsem si připomínala, že nás brzy opustí. Ale to, co mi velel ro­zum, srdce odmítalo.

 

Byla veselá, bystrá a neustále se chtěla chovat. Když se necítila dobře nebo chtěla potěšit, zavrtala si nosík do mého krku a nechala si dýchat na obličej. To ji čas­to uklidnilo, když už nic jiného nepomáhalo. Ráno ji naši chlapci, kterým bylo dvanáct a čtrnáct let, brali z kolébky, odnášeli do obývacího pokoje a hráli si s ní.

 

V deseti měsících začala chodit a její olivová plet‘ by­la zdravá a lesklá jako u žádného jiného dítěte. Každé ráno jsem ji natírala pleťovým mlékem, až byla její ků­že jemná jako hedvábí. Moc ráda jsem si k ní během dne voněla. Milovala jsem ji stále víc a víc a brzy jsem zapomněla, že není moje.

 

Když jí bylo deset a půl měsíce, zavolala nám sociál­ní pracovnice, že pro ni našli v jiném státě novou rodi­nu. Adoptivní rodiče si ji za několik dní vyzvednou. Omráčilo mě to. Joe a já jsme předtím podepsali smlou­vu, že nebudeme usilovat o osvojení, ale teď jsem byla zoufalá. Po celou dobu jsme věděli, že nemůže být na­še, nicméně i tak jsem prožívala nejhorší utrpení, jaké může matku postihnout. Ztrácela jsem dítě.

 

Strnule a nepřítomně jsem balila její věci. Lidé na mě mluvili, ale neslyšela jsem je. Kladla jsem si otázky, na které jsem nenalézala odpovědi. Nikdy by mě nenapad­lo, že mohu k někomu tak citově přilnout – tolik milo­vat. Jak jsem to mohla dovolit?  Kam se poděla moje odvaha nechat ji jít ?

 

Přijeli její noví rodiče a já jsem ji nesla k autu. Nej­dřív si myslela, že někam jedeme. Šťastně se ke mě tu­lila a říkala zbytku rodiny „pa-pa“. Byli stejně ohrome­ní jako já. Adoptivní rodiče mlčky čekali ve voze. Byla jsem jim za to vděčná. Nikdo nedokázal najít slova, kte­rá by mě utěšila. Když k ní její nová matka vztáhla ru­ce, cítila jsem srdce až v krku. Chtěla jsem s malou utí­kat, běžet a nikdy se nezastavit, ale nohy mi zdřevěně­ly. Podlamovala se mi kolena.

 

Malá si uvědomila, že ji berou pryč ode mne a zača­la křičet. Srdce mi pukalo. Auto odjíždělo a já jsem se nemohla pohnout. V duši mě pálil pohled na moji ma­lou holčičku, která plakala a vztahovala ke mně ručič­ky. S nářkem jsem vběhla do domu. Ten obraz mě spa­loval. Mučil mě celé následující měsíce.

 

Celý dům mi ji připomínal. Piano, u něhož ráda se­dávala a předstírala, že je maminka, ohrádka plná hra­ček, dětská postýlka s prázdnou lahví. A nejvíc ticho.

 

Po třech měsících jsem to už nevydržela a poprosila jsem Boha, aby mi ji vrátil. Vzpomínky na ni byly pří­liš hluboké, příliš čerstvé, příliš bezútěšné. Nikdo o ní nemluvil, ale celá rodina trpěla; všichni jsme ji potřebo­vali. Jednou v noci, když jsem byla úplně na dně, pro­tože jsem si uvědomila, že se nevrací, jsem se modlila za její novou rodinu. Žádala jsem Otce na nebesích, aby je obdařil schopností udělat ji šťastnou. Chtěla jsem, ať jí požehná, aby dokázala přijmout nové prostředí i na­jít klid v  uši a štěstí. Z hloubi srdce jsem se modlila za tu rodinu a jejich půvabnou dcerku. Nakonec jsem s  ocitem, že je vše v Božích rukách, usnula.

 

V noci mě probudil posel stojící u mé postele. Vědě­la jsem, že přišel z duchovního světa. Oznámil mi, že záležitosti kolem mého děcka nejsou v pořádku a že se mi vrátí. Prozradil mi, že mi někdo zavolá a řekne: Mám pro tebe dobré zprávy a mám pro tebe špatné zprávy. Zbytek noci jsem probděla.

 

Příští dva týdny jsem neopouštěla dům. Kdykoli za­zvonil telefon, skočila jsem po něm v očekávání, že je to ten hovor, na který čekám. Pověděla jsem o poslovi Dorothy, ale nedokázala jsem to prozradit zbytku rodi­ny, natož Joeovi. Měla jsem pocit, že jsem pokoušela je­jich trpělivost až dost. Dokonce i Dorothy o mně začí­nala pochybovat.

 

Jednou ráno zazvonil telefon a zřetelně jsem slyšela slova: „Betty, tady Ellen. Mám pro tebe dobré zprávy a mám pro tebe špatné zprávy“. Posadila jsem se a za­křičela: „Počkej!  Počkej minutku!“ Myslela jsem si, že sním. Vyběhla jsem z postele, podívala se do zrcadla, abych se ujistila, že nespím. Pak jsem popadla sluchát­ko a řekla: „Dobrá, poslouchám.“ Srdce mi bušilo tak prudce, až mi tepaly ušní bubínky. Hlas pokračoval a oznámil mi, že moje dítě je v nemocnici. „Nemohla si na novou rodinu zvyknout,“ vysvětlovala mi Ellen, „a stále plakala. Byla jsi její maminka deset měsíců a ona tě hledala.“

 

Ellen pokračovala a sdělila mi, že jak dítě pořád pla­kalo, nervozita rostla a jednou v noci se její rodiče v alkoholickém opojení rozzuřili, zbili ji a shodili ze schodů. Potom ji nechali odvézt do nemocnice a opus­tili ji. Leží v kritickém stavu už dva týdny. Nereaguje na léčení a lékaři usoudili, že v tomto citovém rozpolo­žení by se nikdy nemusela uzdravit. Nakonec Ellen řekla: „Betty, jsi naše poslední naděje. Vím, že po tobě chceme hodně, ale mohla bys ji vzít na chvíli zpátky, aspoň dokud se jí nepovede lépe?“

 

Cítila jsem, že omdlím, nemohla jsem popadnout dech. Zeptala jsem se: „Můžu ti zavolat zpátky?“ A za­věsila jsem. Bylo půl osmé a Joe už odešel do práce. Bě­žela jsem po schodech a křičela na děti. Řekla jsem jim, že mám nádhernou novinu, ale pak jsem nedokázala pokračovat. Stáhlo se mi hrdlo a nevydala jsem ani hlásku. Děti mě následovaly k telefonu a poslouchaly, když jsem volala Joeovi a snažila se mu povědět, co se stalo. Řekl, že bude hned doma. Mluvil klidněji než já, a to mě upokojilo. Trochu jsem ožila a uvědomila jsem si, že jsem Ellen neodpověděla, v tom rozčilení jsem vlastně jen zavěsila. Vytočila jsem její číslo. Propadla jsem panice, že jsem jí špatně rozuměla. Co když to všechno byl omyl?  Jakmile se ohlásila, požádala jsem ji, aby mi všechno ještě jednou zopakovala. Pověděla mi to znovu a dodala, že poletí do města, kde to opuštěné dítě leží. Chtěla jsem cestovat s ní, ale odmítla to. Prý by to nebylo vhodné. Mám počkat doma. Ale prozradi­la mi, kde malá je. Takže hned jak zavěsila, zavolala jsem cestovní kancelář a zařídila si letenku na stejný let. Zatelefonovala jsem Ellen ještě jednou a oznámila jí, že letím s ní. Neochotně souhlasila, že se sejdeme na letiš­ti. Jiný sociální pracovník se s námi setká na tamním letišti a přinese dítě s sebou. Cesta byla nekonečná. Jakmile nás nechali vyjít z letadla, běžela jsem do od­bavovací haly a začala v davu hledat svoji malou.

 

Hledala jsem muže s děckem, ale nemohla jsem je na­jít. Začínala jsem šílet. Věděla jsem přesně, jak holčička vypadá, tak proč jsem ji nemohla objevit?  Pak jsem je zahlédla, ovšem dítě v jeho náruči se vůbec nepodoba­lo tomu obrazu, který jsem uchovávala v paměti. Ale stejně jsem věděla, že je to ona. Slyšela jsem svůj křik, jak jsem k nim běžela a natahovala po ní ruce.

 

Dítě bylo úplně holohlavé, až na pár chomáčků vla­sů. Měla oteklé oči, roztržené obočí a modřinu na oku. Okamžitě mě poznala a těsně mě obemkla jak ručička­ma, tak nožkama. „Co ti to udělali?  Co ti to udělali?“ naříkala jsem. Sociálního pracovníka ta cizí plačící že­na, která mu vytrhla dítě z náruče, překvapila. Mezitím přišla Ellen a ujistila ho, že je všechno v pořádku, že jsem matka dítěte.

 

Joe a všech šest dětí nás při návratu čekalo na letiš­ti. Oči se jim rozšířily údivem a naplnily slzami, když spatřily ten malý uzlíček v mém náručí. Holčička je po­znala a šla ochotně ke každému z nich, jak se nataho­vali, aby ji mohli pochovat. Ale zůstala u každého jen chviličku a mezitím jsem ji vždy musela vzít k sobě. Přilnula ke mně, jako by její život závisel na mé exis­tenci.

 

Příštích pár měsíců mě nespustila z očí. Uvědomova­li jsme si, jak moc utrpěly její křehké city Nemluvila, odmítala chodit a její obličej zůstával bez výrazu. Vy­dávala zvuky pouze tehdy, když jsem ji opustila. To plakala tak dlouho, dokud jsem se nevrátila. Nakonec jsem ji zabalila do osušky a připevnila si ji k tělu, abych mohla vykonávat domácí práce. Takto svázané jsme strávily několik měsíců, Postavila jsem její postýlku vedle své postele a brzy uléhala, protože odmítala jít spát, když jsem neležela vedle ní. Zpočátku postýlka stála těsně vedle mého lůžka a rukou prostrčenou me­zi příčkami jsem ji držela za ručičku, dokud neusnula. Každou noc jsem postýlku odsunula kousek dál, až za pár měsíců nakonec dokázala spinkat na druhé straně pokoje.

 

Najali jsme si s Joem advokáta, aby okamžitě podnikl kroky k adopci. Objevili jsme, že vedle zjevných pora­nění a podlitin utrpěla zlomeninu ruky, byla dehydro­vaná, podvyživená a místa, kde jí vyrvali chumáče vla­sů, se jí zanítila, Její duševní stav se dal jen odhadnout, ale její zoufalá závislost na mně a odpor k ostatním svědčil o hluboké nedůvěře. Lékaři prohlásili, že její zdraví závisí na trvalém a stálém rodinném zázemí, kte­ré jsme jí poskytli.

 

Soud prošel případ a zvážil všechny důkazy. Rozhod­nutí přišlo brzy. Byla naše. Joe jí chtěl změnit jméno, dá jí prý to nejhezčí, které zná. Ačkoli jsem protesto­vala, rodina mě přehlasovala. Nemohli si nevšimnout podoby našich osobností a našeho hlubokého vztahu. Oficiálně dostala jméno Betty Jean, podle mě, své nové matky.

 

Malá Betty se plně tělesně a duševně zotavila, když jí bylo dva a půl roku. Zase se z ní stalo nejmilejší a nej­hravější dítě v domě. Neustále nás překvapovala svým bystrým smyslem pro humor. Jednou odpoledne při­běhla k Joeovi. Rozpustile se usmívala, zatímco se po­stavila na špičku Joeovy boty, jednu nožičku zanožila a udržovala rovnováhu jako baletka. Natáhla se, aby se dostala do boční kapsy jeho domácích kalhot. Zamrazi­lo mě, jak se mi vybavila ta vzpomínka. Betty se smá­la a já jsem po letech zase slyšela hlas malé holčičky, která mi dělala společnost v nemocničním pokoji, když mi nebe a země splynuly v jedno. Pak jsem uviděla a pochopila víc. Vybavil se mi obraz mladé ženy, vzpo­mínka na nádherného a rázného ducha čekajícího na odchod na Zem. Pamatovala jsem si ji jako mladou du­ši, ke které jsem měla v minulém životě silná pouta, jednu z těch, jež mě v duchovním světě zaujaly nádhe­rou a energií. Chtělo se mi plakat z toho, jak všechno, co se týkalo toho nádherného anděla, do sebe zapada­lo. Směla jsem ji vidět jako dětského ducha. Vím, proč jsem jí byla ukázána jako dospělý duch připravený k návratu na svět. Také chápu, že když jsem ji vinou operace dělohy nemohla porodit, našla si jinou cestu, jak vstoupit do mého života. A také rozumím tomu, proč jsem si vynutila, že si ji vezmu jako dítě. Jsme na­vždy ty nejbližší přítelkyně, o věky zkušeností za námi a věky před námi.

 

Mezitím děti dospěly a většina z nich opustila do­mov. Založily si vlastní rodiny, vykročily po svých vlastních cestách. Joe i já se jim stále snažíme v bolest­ných okamžicích pomáhat, ale víme, že nikdy nemůže­me a ani nechceme - žít jejich životy. Chápeme, že jsou nebeská stvoření jako my a jsou tady, aby prožily své pozemské zkušenosti. Nemůžeme odžít jejich starosti, ani plánovat jejich radosti. Jediné, co můžeme dělat, je být jim rodinou. Vše, co dokážeme, je milovat.

 

Od 18. Listopadu 1973 jsem si vybavila víc zážitků, ale odmítám se o ně podělit. Potřebovala jsem osmnáct let a mnoho podnětů, než jsem dokázala své zkušenosti sdělit v této knize. Všechno má svůj čas, pro tuto kni­hu nastal právě teď.

 

Občas bych chtěla vědět, co je mým posláním, ale po­chopitelně žádné poznání nepřichází, nedostanu žád­nou odpověď. Bylo mi prostě vštípeno, že mám žít ve světle Ježíše Krista a po celý život přijímat jeho lásku. Předpokládám, že když tak budu činit, dokážu všech­no, co se po mně žádá.

 

Existujeme, abychom se navzájem milovali. Jsme, abychom byli laskaví, tolerantní a šlechetně si pomáha­li. Vím, že největší štěstí získáme jedině díky lásce. Vi­děla jsem nádhernou a skvělou odměnu. Podrobnosti mého zážitku jsou důležité jen do té míry, že nám po­máhají milovat. Zbytek jsou jen dodatky. Je to prostě otázka následování Spasitelova poselství, kterou vyslo­vil naprosto jasně: „Nad vším je láska k druhým.“

 

Budu se o to stále pokoušet.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář