Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 3

Závěsy na oknech nemocničního pokoje byly teď za­tažené. Udělala jsem to já?  Znovu jsem se podívala na hodiny. Skoro jsem vstala, abych se přesvědčila, jestli jdou. Vypadalo to, že se zastavil čas. Potřebovala jsem si s někým popovídat. Třeba se na mě přijde podívat ošetřovatelka anebo ještě lépe - zavolám domů. Natáh­la jsem se pro telefon. Za chviličku začal zvonit a Don­na, naše patnáctiletá dcera, zvedla sluchátko. Hned se mě zeptala, jestli jsem v pořádku. Bylo úžasné slyšet účast v jejím hlase. Odpověděla jsem, že je všechno pri­ma, že se jen cítím trochu osamělá. „Táta ještě není do­ma,“ prozradila mi. Srdce se mi zastavilo. Tak strašně jsem s ním chtěla mluvit. „Mami? Je ti dobře ?" zeptala se mě. „Ano, je mi fajn,“ ubezpečila jsem ji. Ale chtěla jsem říct: Prosím tě, pošli ho zpátky!  Dostaň ho sem tak rychle, jak jen dokážeš!  Mé obavy vzrůstaly.

 

Uslyšela jsem v telefonu vzdálené hlásky: „Chci mlu­vit s mámou!  Hele, dej mi telefon!  Řeknu to tátovi!“ Ty zvuky domova mi zlepšily náladu. Trvalo půl hodiny, než jsem popřála každému z dětí dobrou noc. Zavěsila jsem a okamžitě na mě samota padla jako deka. Pokoj se zdál tmavší a vzdálenost mezi nemocnicí a naším do­mem mi připadala snad miliony kilometrů a ne jen z jednoho konce města na druhý. Rodina pro mě zosob­ňovala celý můj život a fakt, že nejsem s nimi, mě dě­sil a bolel. Ale jak jsem myslela na každé z dětí a sa­mozřejmě i na manžela, začala jsem se cítit lépe. V té chvíli by mě nikdo na světě nedokázal přesvědčit, že za pár hodin mi bude úplně jedno, jestli se ještě někdy objevím doma. Co víc, že budu prosit, abych se k nim nemusela vracet.

 

Vždycky jsem si myslela, že manžel a děti mi nako­nec nahradí rodinu, kterou jsem v dětství tak postráda­la. Slíbila jsem si, že až se vdám a založím vlastní ro­dinu, stane se mým prvořadým zájmem a nejbezpečněj­ším útočištěm. Přísahala jsem sama sobě, že budu své­ho muže milovat a zůstanu s ním v dobrém i zlém. Na­še děti se budou moci vždycky spolehnout na to, že spolu zestárneme.

 

V patnácti mě poslali zpátky k mamince. Otec si myslel, že dospívající dívka má žít s matkou, ne v inter­nátní škole nebo s ním. Matka také potřebovala něko­ho, kdo se bude v době, kdy je v práci, starat o její nej­mladší dítě. Takže mě vzali ze školy a zůstala jsem do­ma, abych pečovala o nejmladší sestru. Protože jsem s ní trávila celé dny, litovala jsem se, zvláště když jsem vídala děti, jak jdou ráno do školy a odpoledne se vra­cejí. Sice jsem si ještě zcela neuvědomovala, co pro mě bude v budoucnosti vzdělání znamenat, ale určitě mi scházela společnost přátel a sourozenců. Během krátké doby jsem nabyla dojmu, že svatba a vlastní rodina je jediným únikem z této situace. Cítila jsem, že se můj soukromý život podřizuje potřebám druhých a že nemám právo na osobní štěstí. Chtěla jsem mít vlastní oblečení, vlastní postel, vlastní domov. Chtěla jsem mu­že, kterému budu moci věřit. Někoho, kdo mě bude mi­lovat bez ohledu na to, co nás v životě potká.

 

Není divu, že jsem se beznadějně zamilovala do chlapce ze sousedství a brzy se za něj vdala. Otec byl zásadně proti, ale já jsem žila s matkou, která mě v tom podporovala. Bylo mi patnáct a moje představy o po­třebách skutečné rodiny byly velmi naivní. Naše nedo­spělost a naprosto rozdílné životní cíle způsobily, že jsme se po šesti letech rozvedli. Sen se zhroutil a já jsem cítila, že moje do hloubi zraněná duše bude potřebovat mnoho trpělivosti a lásky, než se vzpamatuje. Přesto jsem nikdy svého nevydařeného manželství nelitovala, protože jsem za jeho trvání porodila čtyři nádherné dě­ti. Nejprve se narodila dvě děvčata - Donna a Cheryl, potom chlapec Glenn. Nejmladší dcera Cynthia náhle zemřela, když jí byly tři měsíce.

 

Na vánoční taneční zábavě jsem se v témže roce, kdy jsem se rozvedla, seznámila s Joem. Sloužil na letecké základně nedaleko Rena v Nevadě, kde jsem tehdy ži­la. I Joe byl rozvedený. Čím víc jsem ho poznávala, tím víc společného jsem nacházela. Prožil podobné dětství jako já, také toužil po pevném rodinném svazku. Zdá­lo se, že se k sobě hodíme. Dokonce i moje děti chtěly, aby žil s námi. Možná zprvu víc než já. Zanedlouho jsme se vzali.

 

Od začátku to vypadalo příliš dobře, než aby to by­la pravda. Joe v sobě měl něhu, s jakou jsem se dříve nesetkala. Byl k dětem neuvěřitelně trpělivý, ale přesto dostatečně přísný. Děti jeho lásku opětovaly. Praly se o to, kdo ho první uvítá u dveří, když se večer vracel z práce. Od prvního okamžiku pro ně byl Joe „táta“ ­a to v každém ohledu.

 

Vůle žít spolu a naše dospělost se staly tím „lepid­lem“, které nás drželo po celé ty roky pohromadě. Stě­hovali jsme se z místa na místo a museli se těmto změ­nám přizpůsobovat i v soukromém životě. Slíbili jsme si, že věci vždycky nějak vyřešíme a udržíme rodinu pohromadě bez ohledu na to, kolik nás to bude stát. Rodina byla na prvním místě, vlastní zájmy byly dru­hořadé.

 

V červenci 1963 Joea převeleli na leteckou základnu v texaském San Antoniu. Počítače se teprve začínaly prosazovat a Joe vedl výuku programování. Během na­šeho čtyřletého pobytu v Texasu se narodili dva chlap­ci - Joseph a Stewart Jeffery.

 

Žili jsme si jako v pohádce. Koupili jsme nové auto i dům s klimatizací. Děti měly spousty oblečení a já jsem mohla zůstat doma a starat se o ně a o domácnost. Cítila jsem se vskutku požehnaná. Bezpečí a radost, které jsem teď prožívala, byly na hony vzdálené poci­tům v internátní škole, osamělosti dětství a nepovede­ného manželství. Ale stále mi něco scházelo.

 

Modlila jsem se pravidelně, nicméně můj vztah k Bo­hu byl odtažitý a plný strachu. Věděla jsem, že občas splní mé prosby - jako třeba po rozvodu. Tehdy jsem se modlila, abych našla někoho, kdo mě bude milovat a pomůže mi s výchovou dětí. A on mi přivedl Joea. Věřila jsem, že Bůh existuje a miluje své děti bez ohle­du na svoji zjevnou pomstychtivost, ale neměla jsem ponětí, jak boží lásku zapracovat do svého vlastního ži­vota nebo jak ji osvětlit dětem. Probírala jsem tuto zá­ležitost s Joem a navrhla jsem mu, abychom chodili do kostela. Můj nápad ho moc nenadchl, hlavně kvůli je­ho zkušenostem, které ho vedly ke ztrátě iluzí, co se ná­boženství týká. Respektovala jsem jeho názor, ale nepře­stala jsem hledat cestu, jak vnést do rodiny silnější ná­boženské cítění. Zašli jsme do několika místních koste­lů, ale protože nás ani jeden neuspokojil, nakonec jsme toho nechali. Mnoho let jsem zůstávala v otázkách ná­boženství nejistá.

 

Sestra mi svým příchodem přetrhla myšlenky. Měla s sebou prášky na spaní, ale odmítla jsem je. Mám totiž odpor skoro ke všem lékům. Můj strach jde tak daleko, že si zřídka vezmu i acylpyrin a raději snáším bolesti hlavy nebo nachlazení. Ošetřovatelka tedy odešla a ne­chala mě napospas vzpomínkám. V úplné noční samo­tě se moje mysl upřela k operaci, která mě za pár ho­din čeká. Bude všechno v pořádku?  Mnohokrát jsem slyšela o lidech, kteří zemřeli přímo na operačním sto­le. Nepotká mě to také?  Vybavovaly se mi obrazy růz­ných hřbitovů. Viděla jsem náhrobní kameny a kříže na krku kostlivců v rakvích. Udivovaly mě pohřební rituá­ly, o kterých jsem slýchala v dětství. Snažila jsem se při­jít na to, proč mrtví mají křížky. Aby ukázali Bohu, že jsou světci?  Nebo je potřebují hříšníci jako ochranu před pekelníky ?  Ovládaly mě stále stísněnější pocity. Tma mě tížila tak, že jsem zazvonila na ošetřovatelku.

 

„Máte po ruce ty prášky?“ zeptala jsem se jí, když ve­šla. Zmateně se na mě podívala a potom mi podala tab­lety. Spolkla jsem je a poděkovala. Zhasla světlo a za­vřela dveře. Za chvilku jsem začala být ospalá. Pomod­lila jsem se a záhy usnula.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA