Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 4

Ráno přišlo rychle, světlo se prodíralo kolem okrajů závěsů. Operace měla proběhnout v poledne. Buď mo­hu vstát a několik hodin pročekat, nebo si dopřát ten luxus a spát dál. Pořád jsem se ještě cítila otupená práš­ky, možná i vyčerpaná strachem a úzkostí z poslední noci. Jak ranní světlo projasňovalo pokoj, pomalu jsem se uvolnila a zavzpomínala na svůj poslední pobyt v nemocnici. Strach minulé noci byl ničím ve srovnání s tehdejšími hrůzami. Tentokrát aspoň vím, co se bude dít.

 

Joe odešel v roce 1967 od letectva, a tak jsme vybíra­li z mnoha nabídek, které dostal z civilního sektoru. Po­čítače se staly novým průmyslovým oborem a jeho zku­šenosti v dané oblasti mu umožňovaly nastoupit tam, kam on bude chtít. Všichni společně jsme se rozhodova­li, ve které části Spojených států chceme žít. Nakonec jsme si vybrali severozápad, kde bylo místo u velké le­tecké a kosmonautické společnosti. Zdálo se nám, že i místní podnebí bude příjemným kontrastem k horkému a suchému klimatu v Texasu. A navíc to nebylo da­leko od místa, kde žil můj otec se svou manželkou.

 

Krátce po přestěhování jsem přišla do jiného stavu. Takové překvapení nás nepotěšilo. Protože nám připa­dalo, že máme dětí právě dost, abychom je mohli po­řádně uživit, používali jsme antikoncepci. Navíc šest tě­hotenství mé tělo dost oslabilo a lékaři mi další dítě ne­doporučovali.

 

Ve třetím měsíci jsem několikrát dostala křeče a krvá­cela jsem. Lékaři mě připravili na to, že asi potratím. Díky tomu a dalším komplikacím došli k závěru, že o dítě brzy přijdu. Protože krvácení nepřestávalo, vza­li mě na týden do nemocnice. Čekali jsme na spontán­ní potrat. Brzy se ukázalo, že marně, a jeden z lékařů mi doporučil umělé přerušení těhotenství. Tvrdil, že po­kud dítě donosím, bude pravděpodobně tělesně posti­žené. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Probrali jsme to s Joem a rozhodli se pro operativní zákrok.

 

Den před plánovanou operací mě v nemocnici pro­hlédla jiná skupina lékařů a s potratem také vyslovila souhlas. Už na odchodu poslední lékař prohodil: „Ne­chápeme, jak se tam ten chlapík pořád drží.“ Zamrazi­lo mě a blesklo mi hlavou: Nedělej to. Musíš to dítě do­nosit. Ono se chce narodit.

 

Joe za mnou přišel večer do nemocnice. Vyprávěla jsem mu, co jsem slyšela a snažila se vysvětlit, proč mám pocit, že to dítě máme mít. Probírali jsme problé­my s mým těhotenstvím a jaké trápení znamená mít po­stižené dítě. Ani jednomu z nás se to nelíbilo, ale vědě­la jsem, že bych nedokázala žít s vědomím, že jsem si to malé nenechala. Joe se mnou souhlasil. Později jsme se setkali s lékaři a vysvětlili jim své pocity a pohnut­ky. Ohromilo je to. Tvrdili, že se poškozený plod musí odstranit a že by moje řešení žádný lékař neschvaloval. Oni samozřejmě také ne.

 

Druhý den mě propustili z nemocnice. Hledala jsem lékaře, který by se o mě postaral. Nakonec jsem našla mladého muže, který právě začal po několika letech strávených u letectva provozovat  soukromou praxi. Dí­ky společné minulosti cítil k Joeovi jistou sounáležitost a souhlasil, že mě přijme za pacientku. Vyslovil určitou naději, že dítě bude žít. Ovšem bál se, že se nenarodí s kompletně vyvinutými končetinami. Nařídil mi klid na lůžku a přidal seznam příkazů, jimiž jsem se měla řídit.

 

Joe a děti byli úžasní. Starali se o domácnost a já jsem trávila dny studiem. Dokončila jsem střední školu. Jak měsíce utíkaly, datum porodu se blížilo a můj strach stá­le vzrůstal. Připravili jsme děti na možnost, že se mi­minko narodí deformované či bez nějaké části těla, že může i zemřít. Navzájem jsme se s Joem snažili uklid­nit tím, že jsme si připomínali mé pocity, které vyvola­la lékařova věta o tom chlapíkovi, který se pořád drží. Tehdy ještě otcové nesměli k porodu a já jsem nedoká­zala snést představu, že budu tohle dítě rodit sama bez Joea. I když nemocniční personál souhlasil s jeho přítomností na sále, obávali se možné Joeovy reakce. Ozná­mili mu, že i v případě, že omdlí nebo se mu udělá špat­ně, budou se věnovat především mně. Musel podepsat prohlášení, že za něj nenesou žádnou odpovědnost.

 

Do porodnice mě přijali 19. června 1968. Tak strašně jsem se bála, že jsem se úplně klepala. Joe stál na sále vedle mě, držel mě za ruku a hladil po hlavě. Měl na sobě zelenou halenu a tvář zahalenou jako lékaři. Sna­žil se mě pohledem svých šedomodrých očí utěšit, ale podle pohybu roušky jsem uhádla, že je stejně vyděše­ný jako já. Když porod začal, propletli jsme si pevně prsty.

 

Jakmile se dítě narodilo, podívala jsem se porodníko­vi přímo do očí. Okamžitě jsem poznala, že měsíce stra­chu a obav byly zbytečné. Položil mi dítě na tělo, abych je mohla držet. Joe i já jsme si miminko rychle prohléd­li od hlavy k patě. Rozplakali jsme se. Náš syn byl tak dokonale zdravý jako žádné jiné dítě na světě. Samo­zřejmě jsem si hned uvědomila, že se mi měl narodit a že i on sám to strašně chtěl.

 

I když bych své rozhodnutí nikdy nezměnila, toto tě­hotenství mě hodně vyčerpalo. Během příštích pár let jsem trpěla řadou problémů a lékař mi proto doporučil odstranění dělohy. Po důkladném rozmýšlení a poradě s Joem jsem se rozhodla řídit se doktorovou radou. Určili mi termín operace.

 

Teď; ráno před operací, přišla jiná sestra a dotkla se mě, aby mě probudila. Chtěla mi totiž dát injekci, abych usnula a mohli mě připravit na operaci. Že mě probu­dila, abych zase usnula, mě pobavilo. Asi bych se tomu zasmála, ale už jsem cítila účinek injekce - v žilách se mi rozlévalo teplo. Za chvilku pravděpodobně přišel lé­kař, protože jsem slyšela jeho hlas: „Už je připravená?“ Pak jsem se ponořila do tmy.

 

Přišla jsem k sobě až odpoledne. Můj operatér stál u postele a ubezpečil mě, že se zákrok zdařil a že se bu­du brzy cítit fajn. Vzpomínám si, jak mě napadlo: To je báječné. Teď už smím odpočívat, aniž si musím dělat hlavu s operací. Pak jsem znovu usnula.

 

V noci jsem se probudila a rozhlédla se kolem. Byla jsem v pokoji sama. Druhá postel zůstala prázdná. Stě­ny zdobily oranžovožluté pruhované tapety. Trochu křiklavé, pomyslela jsem si, ale veselé. Zaznamenala jsem dva noční stolky, dvě skříně, televizi a velké okno vedle své postele. Žádala jsem o místo u okna, protože od dětství trpím klaustrofobií. Venku byla tma a míst­nost osvětlovalo jen noční světlo nad umyvadlem ved­le dveří. Zazvonila jsem na sestru a požádala ji o vodu. Řekla mi, že mi odpoledne dávali kousky ledu, ale to jsem si nepamatovala. Také mi prozradila, že se tu na mě byl podívat manžel s několika přáteli. Ani na tuto návštěvu jsem se nemohla upamatovat. Přesto jsem si uvědomovala, jak hrozně asi vypadám, a neměla jsem radost z toho, že mě bez mého vědomí někdo viděl. A ta moje noční košile!  Když jsem se na sebe podívala, zjistila jsem, že mi zakrývá jen to nejnutnější. Budu si muset s Joem promluvit.

 

V devět hodin jsem dostala léky. Až na trochu boles­ti v místě operace jsem se cítila dobře. Vzala jsem si prášky a pohodlně se uvelebila, abych se před spaním mohla chvíli dívat na televizi. Musela jsem si zdřím­nout, protože když jsem mrkla na hodiny, bylo půl de­sáté. Náhle se mi zatočila hlava. Přepadla mě strašná chuť zavolat Joeovi. Našla jsem telefon a nějak se mi po­dařilo vytočit číslo. Na náš rozhovor se nepamatuji. Do­lehla na mě tak strašná únava, že jsem měla jediné přá­ní - spát. Povedlo se mi vypnout televizi a natáhnout si deku k bradě. Mrazilo mě až do morku kostí a ještě nikdy jsem nebyla tak zesláblá.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA