Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 5

Znovu jsem si musela na okamžik zdřímnout, přes­tože hodiny stále ukazovaly půl desáté. Probudila jsem se náhle a s divným pocitem. Mé instinkty jako by mě varovaly před hrozícím nebezpečím. Rozhlédla jsem se po pokoji. Dveře byly zavřené a nad umyvadlem stále blikalo to nebohé noční světlo. Moje ostražitost dosáh­la vrcholu, strach stále rostl. Všemi smysly jsem vníma­la nejen samotu, ale i to, jak mé tělo slábne a slábne.

 

Chtěla jsem se natáhnout po zvonku a přivolat ses­tru. Přes veškeré úsilí a snahu jsem se nedokázala po­hnout. Jako bych klesala dolů, jako by ze mne vytekla poslední kapka krve. V hlavě mi jemně bzučelo. Nako­nec mé tělo zůstalo bez života.

 

Vtom jsem ucítila nával energie. Skoro jako by ve mně něco vybouchlo. Náhle jako by mi obrovský mag­net vytahoval z hrudi celou duši. Můj první pocit byl, že jsem svobodná. Na tomto zážitku nebylo nic nepřiroze­ného, prostě jsem se ocitla nad postelí a visela jsem kousek od stropu. Zdálo se mi, že ta bezbřehá volnost nikdy nepomine. Otočila jsem se a uviděla na lůžku ně­jaké tělo. Byla jsem zvědavá, kdo to je, proto jsem k ně­mu začala klesat. Protože jsem kdysi pracovala jako ses­tra na jednotce intenzívní péče, věděla jsem velmi dob­ře, jak vypadá mrtvola. Jak jsem se blížila k obličeji, vi­děla jsem, že je bez života. Vtom jsem poznala sebe sa­mu. Na posteli leželo moje tělo. Nezarazilo mě to, ani nevyděsilo. Pouze jsem k němu pociťovala něco jako sympatii. Připadalo mi mladší a hezčí. Bylo to stejně smutné, jako když odkládáte zachovalé oblečení - i mé tělo bylo ještě k světu. Uvědomila jsem si, že jsem se ještě nikdy neviděla trojrozměrně. Vídala jsem pouze svůj dvourozměrný odraz v zrcadle. Ovšem oči duše vi­dí víc než oko lidské. Pozorovala jsem své tělo zepře­du, zezadu i ze stran současně. Rysy se mi jevily jinak, než jsem je znala předtím - celistvě a plně. Možná pro­to jsem se hned nepoznala.

 

Moje nové tělo nic nevážilo a bylo neobyčejně pohyb­livé. Fascinovala mě ta nová forma existence. Přestože jsem ještě před okamžikem cítila bolest, teď jsem byla osvobozena od jakéhokoli nepohodlí. Cítila jsem se ve všech směrech dokonale a napadlo mě: Tohle jsem opravdu já.

 

Znovu jsem se zaměřila na své tělo. Uvědomila jsem si, že o mé smrti nikdo neví. Hrozně moc jsem to chtě­la někomu povědět. Ale než jsem se stačila pohnout, objevili se vedle mě tři muži. Jejich světle hnědé kutny přepásané zlatem zdobenými opasky s volně visícími konci byly nádherné, jeden měl na hlavě čepičku. Sála­lo z nich neobyčejně jasné světlo a pak jsem si všimla, že i moje tělo jemně září. Naše světla se spojila. Nebá­la jsem se. Muži vypadali tak na sedmdesát osmdesát let. Nevím jak, ale věděla jsem, že žijí v jiném časovém měřítku, než je na Zemi. Měla jsem dojem, že ve skuteč­nosti jsou mnohem starší, že přišli z hlubin věků. Vní­mala jsem jejich obrovskou duchovnost, vědění a moud­rost. Myslím, že se přede mnou objevili v kutnách prá­vě proto, aby ve mně tyto pocity vyvolali. Začala jsem je v duchu nazývat mnichy (hlavně kvůli těm kutnám) a plně jsem jim důvěřovala. Promluvili ke mně.

 

Tvrdili, že jsou se mnou po „věky“. Úplně jsem to ne­chápala, protože jsem měla potíže pochopit pojem věč­nost, což teprve věky. Věčnost pro mě vždycky předsta­vovala cosi v budoucnosti, ale oni říkali, že se mnou by­li věky v minulosti. Chápala jsem to jen velmi těžko. Pak mi vytanuly na mysl dávné obrazy, mé bytí před příchodem na Zem, moje vztahy s těmito muži „před­tím“. Jak se ty představy střídaly, pochopila jsem, že se samozřejmě s nimi znám již „věky". Velmi mě to roz­rušilo. Jak mi v mozku vykrystalizovala pravda o mém předzemském životě, došlo mi, že smrt je vlastně „pře­rod“ do lepšího života. Ten je naplněn porozuměním a věděním a rozprostírá se časem dopředu i nazpátek. Už jsem pochopila, že tito muži jsou v tom lepším ži­votě mými nejbližšími přáteli a že si možnost být se mnou vybrali. Vysvětlili mi, že spolu s dalšími se bě­hem mého pobytu na Zemi stali mými strážnými andě­ly. Ale cítila jsem, že ti tři jsou ještě něco navíc, že jsou mými laskavými utěšiteli.

 

Sdělili mi, že jsem umřela předčasně. Nějak na mě přenesli pocit klidu a vysvětlili mi, že se nemám bát, vždyť všechno dobře dopadne. Vstupoval do mě příval jejich lásky a zájmu. Všechny pocity a myšlenky přechá­zely z duše do duše, z inteligence k inteligenci. Nejprve jsem předpokládala, že mluví, protože jsem na to byla u lidí zvyklá. Ovšem teď jsme komunikovali mnohem rychleji a úplněji způsobem, který nazývali „ryzí vědě­ní“. Nejlépe by se to dalo nazvat telepatií, ale ani to ne­postihne celý proces. Cítila jsem jejich emoce a zájmy. Prožívala jsem jejich lásku, jejich pocity. Opájela jsem se radostí, že mě tak moc milují. Můj minulý jazyk, ja­zyk těla, byl opravdu omezený. Moje dřívější schopnost vyjádřit city byla ve srovnání s možnostmi této doko­nalé komunikace ducha téměř nulová.

 

Chtěli mi toho ještě hrozně moc říci, a stejně já jim, nicméně jsme si uvědomovali, že věci týkající se přítom­nosti jsou přednější. Náhle jsem si vzpomněla na rodi­nu a bála se, že je moje smrt zasáhne. Jak se dokáže manžel postarat o šest dětí?  Jak spolu budou děti vy­cházet?  Potřebovala jsem je ještě vidět, abych se trochu uklidnila.

 

Myslela jsem jen na to, jak opustit nemocnici a do­stat se k nim co nejrychleji. Po tolika letech čekání na rodinu a práce na jejím udržení jsem se teď strachova­la, že je ztratím. Nebo možná oni mě.

 

Okamžitě jsem se pustila do hledání východu a obje­vila jsem okno. Prošla jsem jím a pospíchala ven. Brzy jsem pochopila, že mohu odejít všudy. To jen díky svým úporným návykům (a díky tomu i omezením) ze smrtel­ného života jsem hledala východ. Napadlo mě, že jsem se ocitla v „režimu pomalého pohybu“, protože jsem stále myslela v rozměrech svého fyzického těla, ačkoliv přece moje duchovní tělo může procházet všemi pev­nými materiály. A stejně to okno bylo zavřené.

 

Můj výlet domů byl zmatek. Když jsem pochopila, že je to v mé moci, neuvěřitelně jsem zrychlila. Jen stěží jsem vnímala stromy ubíhající pode mnou. Nijak jsem se nerozhodovala, nikam jsem nesměřovala - prostě jsem jen myslela na domov a věděla jsem, že tam mí­řím. V okamžiku jsem byla doma a vešla do obývacího pokoje.

 

Manžel seděl ve svém oblíbeném křesle a četl novi­ny. Děti běhaly po schodech nahoru dolů, protože se měly chystat do postele. Dvě z nich právě uspořádaly polštářovou bitvu - u našich dětí vlastně běžná proce­dura ukládání. Vůbec jsem netoužila s nimi komuniko­vat, ale zajímalo mě, jak budou žít beze mne. Jak jsem je jednotlivě pozorovala, proběhlo mi hlavou jakési pro­hlédnutí, jež mi umožnilo vidět jejich osudy v budouc­nosti. Pochopila jsem, že každé z mých dětí žije na Ze­mi kvůli svým vlastním zkušenostem. Třebaže jsem je brala jako „svoje“, mýlila jsem se. Byly to samostatné duše jako já, s vlastní inteligencí, která se vyvinula předtím, než přišly na Zemi. Každé z nich mělo svoji svobodnou vůli, s níž se rozhodovalo žít život podle svého. Tato svobodná vůle se jim nesmí odepírat. Byly mi pouze svěřeny do péče. Přestože si teď nemohu vzpomenout, věděla jsem, že každé z nich má své po­slání a až je naplní, svůj pobyt na Zemi ukončí. Viděla jsem dopředu některé ze změn a potíží, jež je čekají, ale chápala jsem, že jsou nezbytné pro jejich vlastní rozvoj. Nemusela jsem se bát ani trápit. Výsledně bude každé z mých dětí bez problémů a bude to trvat jen okamžik, než se zase sejdeme. Prostoupil mě klid a mír. Můj manžel a nádherné děti, tato rodina, na niž jsem tak dlouho čekala, bude v pořádku. Už jsem věděla, že mo­hou jít dál sami a tudíž mohu i já.

 

Byla jsem za toto vysvětlení vděčná a cítila jsem, že jsem je směla pochopit, aby mi to usnadnilo odchod. Toužila jsem pohnout se svým vlastním životem a prožívat všechno, co mě čeká. Vtáhlo mě to zpátky do nemocnice, ale tu cestu si nepamatuji. Snad se to všech­no odehrálo v mžiku. Mé tělo stále leželo na posteli asi tři čtvrtě metru pode mnou. I moji přátelé zůstali a če­kali na mě. Znovu jsem cítila jejich lásku a potěšení, že mi mohou pomáhat. Také jsem věděla, že ti tři mně nej­dražší, mniši, se mnou nepůjdou.

 

Ozvalo se burácení.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA