Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 7

V dálce jsem uviděla světlo jak špendlíkovou hlavič­ku. Černá hmota kolem dostávala tvar tunelu a já jsem se k tomu světlu řítila stále rychleji. Instinktivně mě při­tahovalo, ačkoli jsem znovu cítila, že ostatní možná ne. Jak jsem se blížila, zpozorovala jsem ve světle stát mu­že, z něhož vyzařoval jas. Čím blíž jsem se dostávala, tím byla záře jasnější - jasnější, než lze vůbec popsat, mnohem zářivější než slunce. Vím, že žádné pozemské oči by ten pohled nepřežily. Pouze duchovní zrak to mohl vydržet - a mít z toho potěšení. Blížila jsem se k němu a konečně se postavila.

 

Rozeznala jsem, že světlo tohoto muže těsně obklopo­valo, jako by celé jeho tělo mělo zlatou svatozář. Z ní tryskalo zářivě bílé světlo. Jeho světlo pronikalo do mé­ho a moje bylo vtahováno do jeho. Bylo to jako mísící se světlo dvou lamp v jedné místnosti. Dá se těžko určit, kde jedno světlo končí a druhé začíná, prostě se stanou světlem jedním. Přestože jeho světlo zářilo mnohem víc než moje, uvědomovala jsem si, že i moje záře nás osvět­luje. A jak naše světla splývala, cítila jsem, že jsem se do­stala do jeho přízně a pohltila mě úplná exploze lásky.

 

V životě mě nikdo tak nesobecky nemiloval. Spatři­la jsem jeho otevřenou náruč, přistoupila jsem k němu a nechala se obejmout. Opakovala jsem stále dokola: „jsem doma, jsem doma. Konečně doma.“ Vnímala jsem jeho neobyčejného ducha a věděla jsem, že jsem vždycky byla jeho částí, že mě ve skutečnosti nikdy neopustil. Stálo zato být s ním, milovat ho. Znal všech­ny mé hříchy a chyby, ale to teď nebylo důležité. Chtěl mě jen držet a dávat mi najevo svou lásku stejně jako já jemu.

 

Nebylo pochyb o tom, kdo to je. Věděla jsem, že je to můj Spasitel a přítel a Bůh. Byl to Ježíš Kristus, jenž mě vždycky miloval, dokonce i v okamžicích, kdy jsem si myslela, že mě nenávidí. On byl život sám, láska sa­ma, a jeho cit mi dával pocit naprosté radosti, kterou jsem překypovala. Znala jsem ho od začátku, dlouho předtím, než jsem žila na Zemi, protože moje duše si ho pamatovala.

 

Celý život jsem se ho bála a teď jsem viděla - věděla -, že je to můj nejlepší přítel. Pomalu otevřel náruč, ne­chal mě odstoupit tak daleko, abych se mu mohla po­dívat do očí a řekl: „Tvoje smrt byla předčasná, ještě ne­nastal tvůj čas.“ Ještě žádná slova mnou tak nepronikla. Do té doby jsem neznala smysl svého bytí. Jednoduše jsem chodila kolem a hledala lásku a dobro, ale vlast­ně jsem nevěděla, jestli je to správné. Z jeho slov jsem však pochopila, že mám poslání, důvod, který jsem si­ce neznala, ale věděla jsem, že můj život na Zemi není bezvýznamný.

 

Ještě nenastal můj čas.

 

Moje doba přijde, až se moje poslání, ten důvod, můj smysl naplní. K životu na Zemi jsem měla důvod. Ačkoli jsem to chápala, moje duše se vzpírala. Zname­ná to, že musím zpátky ?  Protestovala jsem: „Ne, já tě teď už nikdy neopustím.“

 

Chápal, co tím míním, a jeho láska ke mně a pocho­pení nezakolísaly. Mé myšlenky pádily dál: On je Ježíš Kristus, bytost, které jsem se celý život bála?  Vůbec se nepodobá tomu, koho jsem si představovala. Je plný lásky.

 

Začaly ve mně vyvstávat otázky. Chtěla jsem vědět, proč jsem zemřela takto - ne předčasně, ale jak se můj duch k němu dostal před soudným dnem?  Stále mě ovlivňovalo učení a víra mého dětství. Jeho světlo na­plňovalo moji mysl a moje otázky byly zodpovězeny vlastně předtím, než jsem je stačila dokončit. Jeho svět­lo bylo vědění. Měl moc naplnit mě vší pravdou. Jak­mile jsem si to uvědomila a nechala světlo do sebe pro­niknout, otázky přicházely rychleji, než jsem si mysle­la, že je možné. A stejně rychle následovaly odpovědi, které byly absolutní a kompletní. Ve svých obavách jsem si špatně vyložila smrt a očekávala jsem něco jiné­ho. Hrob nebyl nikdy zamýšlen pro ducha, ale pouze pro tělo. Nesoudila jsem skutečnost, že jsem se mýlila. Jen jsem cítila, jak můj omyl nahradila jednoduchá živoucí pravda. Pochopila jsem, že je to Syn Boží, který je zároveň Bohem a který byl ještě před stvořením světa vybrán, aby se stal naším Spasitelem. Rozuměla jsem nebo spíš pamatovala jsem si ho jako Stvořitele. Jeho po­sláním bylo sestoupit na Zem a učit lidi lásce. To po­znání nebyla otázka mých znalostí, ale spíše mých vzpomínek, které vyvstávaly z doby dávno předtím, než jsem žila na Zemi a které byly při mém porodu zá­měrně zakryty rouškou zapomnění.

 

Jak ze mě tryskaly další otázky, začala jsem si uvě­domovat jeho smysl pro humor. Skoro se smál, když mi navrhoval, abych zpomalila, protože se mohu do­zvědět všechno, po čem toužím. Ale já jsem chtěla znát všechno od začátku do konce. Svou zvědavostí jsem sko­ro mučila rodiče a manžela - a občas i sama sebe - ale teď se to stalo požehnáním a já jsem se celá chvěla svobodou poznání. Učil mě mistrovský učitel!  Díky své­mu chápání jsem se v okamžiku mohla naučit celé svaz­ky. Jako kdybych se podívala na knihu a hned ji celou pochopila, jako bych jenom nečinně seděla a kniha sama se mi ukázala do posledního detailu, zepředu, ze­zadu, zevnitř i zvenku, každý rozdíl či možný podnět. A to jedním rázem. Jakmile jsem pochopila jednu věc, kladla jsem si další otázky a získávala odpovědi, vše navazující na sebe a vztahující se k sobě, jako by všech­ny skutečnosti byly vnitřně propojeny. Slovo „vševě­doucí“ pro mě nikdy nemělo jasnější význam. Vědění mě prostupovalo. V jistém smyslu se stávalo mnou a ohromovala mě vlastní schopnost chápat všechny zá­hady Vesmíru jednoduše jen tím, že jsem o nich pře­mýšlela.

 

Chtěla jsem vědět, proč je na světě tolik církví. Proč nám Bůh nedá jen jednu církev, jedno ryzí náboženství?  Odpověď jsem pochopila dokonale. Bylo mi řečeno, že každý z nás dosáhl ROZDÍLNOU úroveň duchovního roz­voje a znalostí. Proto je každá osoba připravena pro různou úroveň duchovního poznání. Všechna nábožen­ství na celé Zemi jsou důležitá, protože různí lidé potřebují právě to, co jednotlivé církve učí. Lidé jednoho vyznání zcela nechápou boží evangelium jiného, a ni­kdy je nepochopí, ale to je stupněm k dalšímu pozná­ní. Každá církev naplňuje duchovní potřeby, které by asi jiná nedokázala. Žádná církev nedokáže uspokojit požadavky všech na všech úrovních. Jakmile člověk do­sáhne vyšší úrovně chápání Boha a vnitřního rozvoje, může pociťovat nesoulad s učením své církve a pátrá po jiné filosofii nebo náboženství, jež by naplnily tuto prázdnotu. Když se to přihodí, znamená to, že dosáhl dalšího stupně vědění a že touží po další pravdě a vě­dění a po další příležitosti k rozvoji. A bude mu dána každá nová příležitost se učit, umožněn každý krok na této cestě.

 

Takže jsem pochopila, že nemáme vůbec žádné prá­vo kritizovat jakoukoli církev nebo náboženství. V jeho očích jsou všechny stejně drahocenné a významné. Vy­braní lidé s důležitým posláním byli vysláni do všech zemí, do všech náboženství, do každého místa, kde je život, aby mohli působit na druhé. V tom je úplnost evangelia, ale většina lidí toho nedosáhne. Abychom tu­to pravdu pochopili, potřebujeme naslouchat Duchu svatému a odpoutat se od svého já.

 

Chtěla jsem se dozvědět, proč existuje na Zemi život. Proč tady jsme?  Jak jsem se koupala v Ježíšově lásce, nedokázala jsem si představit, proč by jediná duše dob­rovolně opustila ten nádherný ráj a vše, co nabízel ­slova na prozkoumání, myšlenky na vytvoření a znalos­ti na získání. Proč by chtěl kdokoliv přijít sem?  Jako od­pověď jsem si vzpomněla na stvoření Země. Vlastně jsem je prožívala, jako by se bytí znovu ustanovovalo před mýma očima. To bylo důležité. Ježíš chtěl, abych si tu­to znalost zvnitřnila. Chtěl, abych věděla, jak jsem se cí­tila, když začalo stvoření. A jediný způsob, jak to udě­lat, bylo znovu mi to ukázat a nechat mě procítit to, co už jsem jednou cítila.

 

Všichni lidé v podobě duchů ve světě před smrtel­ností se podíleli na stvoření Země. Třásli jsme se na to, abychom se mohli účastnit. Byli jsme s Bohem, věděli jsme, že nás stvořil, že jsme opravdu jeho vlastní děti. Náš rozvoj ho těšil a byl naplněn naprostou láskou ke každému z nás. Byl s námi i Ježíš Kristus. Ke svému překvapení jsem pochopila, že Ježíš je jiná bytost než Bůh, má své vlastní božské poslání. Ale Bůh byl otcem nás všech. Moje protestantská výchova ve mně zakotvi­la, že Bůh Otec a Ježíš Kristus jedno jsou. Všichni jsme se shromáždili a Otec nám vysvětlil, že čas prožitý na Zemi ovlivní náš duchovní růst. Každá duše, která mě­la odejít na Zem, pomáhala při plánování podmínek na světě, včetně pravidel a smrtelnosti, které nás budou ovládat. Zahrnovalo to fyzikální zákony, jak je známe, hranice našich tělesných a duševních schopností, kte­rých bychom mohli dosáhnout. Pomáhali jsme Bohu při vytváření rostlin a živočichů. Vše bylo stvořeno z du­chovní podstaty dříve, než se to zhmotnilo - sluneční systém, měsíce, hvězdy, planety, život na nich, hory, ře­ky, moře atd. Viděla jsem ten proces. Abych tomu lépe porozuměla, Spasitel mi připomněl, že duchovní svět je jako jasný, ostrý obraz, a Země jako tmavý negativ. Ta­to Země je pouze stín krásy a slávy té duchovní, ale tu my potřebujeme pro svůj růst. Bylo důležité, že jsem pochopila, že na našich pozemských podmínkách jsme se všichni podíleli.

 

Velmi často jsou naše tvořivé myšlenky důsledkem neviditelné inspirace. Mnohé z významných vynálezů a dokonce i technický rozvoj se nejprve zrodily v du­chovním světě díky duchovním zázrakům. Jednotlivci na Zemi potom dostali inspiraci a vytvořili tyto vyná­lezy na Zemi. Pochopila jsem, že existuje velmi živé a dynamické spojení mezi duchovním a smrtelným svě­tem a že pro svůj pozemský rozvoj duchovní svět po­třebujeme. A také jsem viděla, že oni jsou velmi šťastní, když nám mohou všemožně pomáhat.

 

V předzemském životě známe své poslání a dokonce si je můžeme zvolit. Naše postavení v životě vychází z obsahu naší mise. Díky božskému poznání se může­me odpovídajícím způsobem na to, co nás čeká připra­vit. Spojujeme se s členy rodiny a přáteli, aby nám při plnění našeho poslání pomohli. Jejich pomoc potřebuje­me. Přicházíme dobrovolně, každý dychtí naučit se a zažít vše, co pro nás Bůh stvořil. Vím, že každý duch, který se rozhodl sem přijít, musí být chrabrý. Dokonce i ti nejzaostalejší z nás tady, jsou tam silní a odvážní.

 

Jednáme sami za sebe. Naše chování určuje, jakým směrem se náš život bude dále ubírat. Kdykoli může­me svůj život přesměrovat nebo změnit. Pochopila jsem, že to je rozhodující, neboť Bůh slíbil, že nebude do našich životů zasahovat, pokud ho o to nepožádáme. A díky své vševědoucnosti nám pomůže naplnit naše správné touhy. Byli jsme mu vděční za možnost vyjád­řit a procvičit si svobodnou vůli. To umožňuje každé­mu z nás zažít velkou radost nebo velký smutek, což je přímo ovlivněno našimi rozhodnutími.

 

Vlastně se mi ulevilo, když jsem zjistila, že Země ne­ní naším přirozeným domovem, že z ní nepocházíme. Potěšilo mě, že Země je pouze dočasným příbytkem v průběhu našeho školení a že hřích není naší přiroze­ností. Duchovně jsme na různé úrovni světla, které zna­mená vědění, a díky našemu božskému duchovnímu charakteru nás naplňuje touha po dobru. Naše pozem­ské já je v neustálé opozici vůči tomu duchovnímu v nás. Viděla jsem, jak slabé je naše tělo, ale ten souboj nikdy nekončí. Ačkoliv naše duchovní tělo je plné svět­la, pravdy a lásky, musí nepřetržitě překonávat tělo fyzické. A právě to nás posiluje. Ti z nás, kteří jsou oprav­du vyspělí, nacházejí mezi svými těly DOKONALÝ SOULAD, který je požehnán klidem a dává jim schopnost pomá­hat ostatním.

 

Jako jsme se naučili dodržovat zákony stvoření, víme i to, jak využít tato pravidla pro vlastní užitek, jak žít v harmonii s tvůrčími silami kolem sebe. Bůh dal kaž­dému z nás nějaký talent, někomu vzhledem k indivi­duálním potřebám větší, druhému menší. Využíváme ho, učíme se pracovat se zákony, popřípadě je pocho­pit, a překonávat omezení tohoto života. Pokud tato pravidla pochopíme, dokážeme lépe pomáhat ostatním. Ač dosáhneme v lidském životě čehokoli, ztrácí to smysl, pokud motivem nebylo dobro druhých. Talent a schopnosti nám byly dány, aby nám pomáhaly slou­žit ostatním. Pomocí bližním duchovně rosteme.

 

Všemu vévodí fakt, že láska je tím nejvyšším. Bez lás­ky opravdu nejsme ničím. Jsme tu, abychom druhým pomáhali, starali se, chápali i odpouštěli a sloužili jim. Jsme tu, abychom milovali každého bez ohledu na to, jestli je bílý, žlutý, hnědý, hezký, ošklivý, hubený, tlustý, bohatý, chudý, inteligentní nebo hloupý, protože nesmí­me soudit podle zjevu. Každý duch má nadání naplnit se láskou a vnitřní energií. Na začátku vlastní určitou míru světla a pravdy, které mohou být dále rozvíjeny. Tyto jevy nedovedeme měřit. Pouze Bůh zná srdce člo­věka a pouze on dokáže dokonale soudit. Zná naše du­še, zatímco my vidíme pouze přechodnou sílu nebo sla­bost. Díky svým vlastním omezením zřídka umíme nahlédnout do lidského srdce.

 

Každý projev lásky má cenu, ať je to úsměv, slůvko povzbuzení, drobnost nebo oběť. Těmito činy rosteme. Ne všichni lidé jsou k pomilování, ale když se setkáme s někým, koho je těžké mít rád, je to často proto, že nám připomíná něco, co nám vadí na sobě samých. Mu­síme milovat své nepřátele - zbavme se zlosti, nenávis­ti, hořkosti, závisti a neochoty prominout. Tyto emoce ničí naši duši. Budeme hodnoceni podle toho, jak jsme se chovali k ostatním.

 

Boží tvůrčí plány nás naplňují potěšením a boží lás­kou. Máme radost ze svého osobního rozvoje, který nás na Zemi čeká, a ze šťastných vztahů, které si vytvoří­me k sobě navzájem.

 

Potom se díváme, jak vznikla Země. Sledujeme, jak naše duchovní sestry a bratři vstoupili do fyzických těl, aby se vrátili na Zem. Každý zažívá strasti a slasti, kte­ré mu pomáhají rozvíjet se. Přesně si pamatuji, jak jsem pozorovala průkopníky, kteří táhli přes americké pláně plni radosti z toho, že překonali těžké překážky a do­končili svoje poslání. Takový druh zkušenosti byl umožněn pouze těm, kdo ji potřebovali. Andělé se ra­dovali s těmi, kteří ve zkoušce obstáli, a trápilo je, že jiní neuspěli. Někteří zklamali díky své vlastní slabosti, další kvůli chybám druhých. Cítila jsem, že mnozí z nás, kteří tam nebyli, by se s těmito úkoly nevypořá­dali, že by se stali mizernými průkopníky, působícími ostatním mnoho utrpení. Na druhé straně mnozí lidé tohoto období by nedokázali překonat nástrahy přítom­nosti. Jsme tam, kde potřebujeme být.

 

Jak mi všechna tato fakta docházela, postupně jsem pochopila dokonalost plánu. Všichni dobrovolně pracu­jeme pro své postavení ve světě a každý z nás dostává víc pomoci, než dokáže vnímat. V bezpodmínečné bo­ží lásce, překonávající jakoukoli pozemskou lásku, se ocitají všechny boží děti. Viděla jsem anděly, kteří stáli blízko nás, připravení okamžitě přispěchat na pomoc. Těšily je naše úspěchy a radosti. Ale vše překonával Kristus, stvořitel a spasitel Země, můj přítel, nejbližší přítel, jakého jsem kdy měla. Jako bych se rozplývala štěstím, když mě držel v náručí a uklidňoval mě - konečně jsem doma. Dala bych veškeré své síly, všechno, co mám, za to, abych se znovu ocitla v záři jeho lásky, abych se ocitla v náruči jeho věčného světla.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA